Ve skutečnosti je nejvýznamnější a nejběžnější čajovou zvyklostí nabídnutí čaje hostům při jejich návštěvě. Jak u šlechty a vysokých úředníků, tak u prostých občanů, v minulosti i dnes se tato čajová zvyklost stále dodržuje. Naproti tomu je velmi nezdvořilé, když přijde host a hostitel mu čaj nenabídne. V tomto případě jde často o nevítaného hosta. Výjimkou je jen to, když je hostitel je velmi chudý a nemá opravdu co nabídnout.

Čajem je možno hosty uvítat, ale také velice zdvořilým způsobem vyhodit. Tato praxe byla velmi bězná za poslední čínské císařské dynastie Qing u mandarínů i ve společenském životě. Když při setkání s hostem rozhovor není příjemný nebo host po vyřízení věci se dlouho nezvedá, hostitel pozvedne oběma rukama čajový šálek. Pro sluhu je to znamení, že hned hlasitě zavolá: „Rozloučíme se s hostem." A v tomto případě hostu nezbývá nic jiného než odejít.

A tady je další zajímavá čajová zvyklost. Dnes, když host vypije čaj a hostitel nalije do jeho šálku další vodu, host ze zdvořilosti lehce zaťuká na stůl ohnutým ukazováčkem a prostředníčkem a zároveň slovy poděkuje. Taková etiketa je v Číně všem známá, ale odkud se tu vzala? Souvisí s císařem Qian-long z dynastie Qing. Vládl v letech 1736-1795, celých 60 let. Za své vlády navštívil prý tajně oblast na jih od řeky Jang-c´. Měl na sobě šaty obchodníka. Jednou pil v čajovně čaj. Měl dobrou náladu. Vzal do ruky konvici a nalil čaj členům svého doprovodu. Mandarínové a služebníci, kteří ho doprovázeli při návštěvě, byli jeho konáním vystrašení a nevěděli co dělat. Za normálních okolností totiž, když jim císař prokázal milost, museli před císařem na znak poděkování hned pokleknout na kolena. Jinak by to byl velký hřích. Kdyby však v té chvíli klekli v čajovně na kolena, císařská idendita by byla prozrazena. Co dělat? Najednou přišel jeden mandarín na dobrý nápad. Ohnul totiž dva prsty na stole tak, jako by klekl na kolena. Několikrát zaťukal prsty na stůl na znamení několikrátého pokleknutí před císařem. Tímto způsobem na znamení vymanil ostatní z rozpaku i strachu. Pak se tento příběh roznesl mezi lidmi. Až dosud vyjadřují lidé tímto gestem díky hostitelům, kteří jim nabídli čajový nálev.

Zheng Ban-qiao byl slavným čínským malířem, kaligrafem a básníkem z dynastie Qing. Žil v letech 1693-1765. Jednou se prý na svých cestách zastavil v nějakém chrámu. Tam potkal starého mnicha, který byl představeným kláštera a povídal si s ním. Když mnich viděl prosté oblečení a nedbalý vnějšek návštěvníka, choval se k němu velmi chladně. Řekl mu ledabyle, posaďte se a pak se obrátil na mniška vedle a řekl: „Čaj!" V průběhu rozhovoru však zjistil, že návštěvník není jen tak obyčejným člověkem a proto jej pozval do sálu v jednom z křídel chrámu a řekl: „Sedněte si, prosím!" A nařídil mnišku vedle: „Pohosť pana čajem!" Pokračovali dále v rozhovoru a nakonec se mnich dozvěděl, že tajemným návštěvníkem je věhlasný kaligraf a básník Žheng Ban-qiao. Měl velkou radost. Hned ho uctivě pozval do hezky upravené vnitřní komnaty. Řekl: „Zaujměte, prosím, čestné místo." Zároveň se obrátil na mniška slovy: „Ucti hosta vonícím čajem." Po skončení rozhovoru mnich prosil hosta, aby pro něho napsal na památku dvojverší. Po chvilce uvažování mistr psal: „Posaďte se-- sedněte si, prosím,-- čestné místo zaujměte", „Čaj--pohosť pana čajem—Ucti hosta vonícím čajem". Po přečtení napsaných znaků se starý mnich začervenal studem.