Nejdřív jsem přesně nerozuměla o čem je řeč, ovšem z gest a tónu hlasu bylo jasné, že tentokrát jde o opravdovou hádku. Často si nejsem úplně jistá co ještě hádka není a co už je, protože zvukomalba čínských vět se od té naší liší a snad za to může i kulturní tradice, že Číňany mírně zvýšený hlas neprovokuje. Mně teda ano, už několikrát se mi stalo, že jsem se začala stahovat k ústupu a přitom šlo jen o přátelskou konverzaci. Tentokrát ale nebyl pochyb. Ostatní cestující v autobuse seděli a mlčky přihlíželi, jak se situace rozvine.

Když jsem přistoupila do poloprázdného vozu a v klidu našla místo u okna, byla už situace napjatá, nicméně vyhrotila se až o pár zastávek dál. Konduktorka a jeden pohodlně usazený cestující na sebe střídavě ukazovali a vztekle vysílali jistě pádné argumenty. Ostatní pasažéři mlčky otáčeli hlavy jedním a pak druhým směrem. Z výrazů jejich tváří těžko říct co si asi myslí. Sledovala jsem je a přála si rozumět o co jde a na které jsou straně.

Občas hádka na okamžik utichla, ale jen do chvíle, než jedna z obou stran tiše, jakoby pro sebe, ale současně dost nahlas, nepřihodila další polínko do ohně. Oponent se pokaždé chytil. Jediný, kdo se po chvíli do celé věci vložil byl děda, který náhodou seděl uprostřed bitevního pole a obklopen samými ženami, tak asi cítil zodpovědnost zasáhnout. Projevil se přátelským mlasknutím. Znělo to jako „Ale no tak ..." Usmíval se a snažil celou situaci zlehčit. Zdálo se mi, že se obrací spíš k cestujícímu než ke konduktorce. Marně. Ten si totiž zase něco zabručel „pro sebe" a konduktorka hned explodovala.

Zajímalo mě, jestli jde o „autobusový spor" nebo o něco jiného. Mátlo mě totiž, že řidič se k celé situaci nevyjadřoval. Pokud by totiž šlo o nevhodné chování v prostředku městské hromadné dopravy, jistě by se postavil na stranu konduktorky. A upřímně, překvapilo mě, že je neokřiknul oba ať mlčí, protože řídit s takovými emocemi za zády?

Zajímavá situace. Už jsem nevěřila, že se dozvím o co jde, když tu najednou začala konduktorka napůl vztekle, napůl zoufale vytahovat z kožené konduktorské brašny (které se mi mimochodem vždycky líbily) červené stojuanovky a třesoucí se rukou jimi šermovala muži před obličejem. No jistě, tady se řeší starý známý problém. Rozvalený cestující neměl drobné.

V pekingských dopravních prostředcích je jízdné, oproti těm našim, celkem levné. Metro kamkoli stojí 2 juany (asi 6 kč) a autobusy podle vzdálenosti. Když platíte dopravní kartou, jsou ceny poloviční a když máte jen hotovost, stojí jedna cesta od 1 do 5 juanů. Zdálo se, že problém nastal v momentu, kdy pasažér, který měl platit za transfer hotově 2 juany zaplatil jenom 1 juan, protože možná se dvěma juany nepočítal, a pak už měl jen stovku.

Okamžitě jsem si vzpomněla na svou maminku, která vždycky střádala drobné na autobus se slovy: „Nemůžeš platit v autobuse velkými bankovkami, kdyby to dělal každý, kde mají řidiči pořád brát drobné?" Myslela na ně. A to mi zůstalo, proto jsem se v první chvíli v duchu přikláněla na stranu konduktorky. Opravdu, kde mají pořád brát drobné? Nejsou supermarket ani banka a nemůžou se jen tak zvednout a jít si rozměnit.

Hádka ne a ne utichnout, když v tom, na jedné zastávce (z bezpečnostního hlediska tedy naprosto korektně) zasáhl řidič do rozhovoru. Klidným hlasem řekl pasažérovi ať si vystoupí. Myslím, že řidič je v autobuse něco jako Bůh. Nevím, jestli ze zákonného hlediska, každopádně bez něj by se nikam nejelo.

Konduktérce se ulevilo a s pocitem zadostiučinění se na cestujícího vrhla a pokusila se ho vystrčit z vozu. Protože cestující evidentně neuznával autobusová božstva a ani se nehnul, neměla poloviční žena šanci. Muž si seděl na svém ještě pevněji než před tím. Autobus se pomalu rozjel a já jsem se začala pomalu chystat k výstupu. Škoda, zajímalo mě, jak to dopadne. Zastávka na obzoru, zkontrolovat jestli mám všechno, protáhnout se k východu, dopravní karta je kde? Nemohla bych mu ten jeden juan dát? Aby byl klid?

Příliš pozdě. Autobus už zastavoval. Ještě jsem viděla, jak se dovnitř nahrnula spousta lidí a cestující, který jel přinejmenším od minulé zastávky zadarmo, ani neměl dost úcty na to, aby uvolnil sedadlo.

Možná spěchal. My všichni pořád někam spěcháme i když se zrovna nic významného neděje. Možná nechtěl vystoupit, aby nepřiznal porážku.

Nakonec dobře, že nebylo dost času ten jeden juan vytáhnout. Chtěla jsem ho zaplatit, aby už se ta konduktorka nemusela tak zlobit. Jenže ona by si možná myslela, že tím dávám za pravdu černému pasažérovi. Tím, že platím něco, co ona odmítla snad z principu přehlédnout.

O ten juan totiž asi vůbec nešlo. Někdy se lidi zlobí úplně omylem.