V soustavě tradiční čínské kultury je jméno a příjmení člověka důležitým indikátorem jeho původu a osobitosti člověka. Právě kvůli tak významné roli byl systém jmen starých Číňanů velice komplikovaný. Kromě oficiálního příjmení a jména měli Číňané druhé a dokonce i další jméno. V odborné knize napsané za nadvlády dynastie Čching (1636 - 1911) se píše, že jméno slouží k rozlišení generací rodu a společenského postavení.
Pozornost jménu začali Číňané věnovat již v době dynastií Šang (1600 p.n.l. – 1046 p.n.l.) a Čou (od poloviny 11. století p.n.l do r. 256 p.n.l.), kdy došlo k ceremonizaci a systematizaci jména a vznikla i různá tabu a omezení. Ve vyšších společenských vrstvách se musela konat slavnost pojmenování novorozence nebo volení znaků potřebných v jméně. Navíc se nesměli navzájem oslovovat jménem. V této souvislosti vznikla zdrobnělina jména, která se u nás nazývá kojenecká nebo dětská přezdívka, protože ji člověk většinou získal brzy po narození v období kojení. Taková zdrobnělina se používala v rámci rodiny, příbuzných a kamarádů.
Lidé žijící na nižší společenské vrstvě neměli právo ani dovednost uspořádat akt pojmenování novorozence. Jeho dětská přezdívka tak působila jako oficiální jméno až do poslední chvíle života.
Příslušnice rodiny na vyšší společenské vrstvě dlouhodobě žila v budoáru a málokdy se objevila na veřejných místech. Zdrobnělina jejího jména se používala jenom v rámci rodiny a nazývala se jako budoárové jméno.
Kojenecká jména chudých i bohatých lidí většinou nezní hezky, což prý slouží k tomu, aby děti mohly vyrůstávat klidně a vymanit se z moci nemocí a zlých duchů. Tento zvyk vznikl již v době dynastie Chan (206 p.n.l – 220 n.l.). | 
