Na severozápadní Číně leží staré město Tun-chuang, které má bohatou historií a kulturu. Tun-chuang byl v historií jedinou křižovatkou mezi dnešní středo-čínskou oblasti a západním světem. S obdivem nad tun-chuangskou kulturou, zejména jeskyně Mo-kao a tamní krásné nástěnné malby, jsem vydal cestu ve směru staré hedvábné stezky do Tun-chuangu.

    Dorazil jsem do města Tun-chuang v okamžiku, kdy slunce spadla pod horizontem. Nebe byla proto červená. Podél silnice jsou mnohé staré a listnaté stromy. Foukal mírný vítr. Krásná příroda likvidovala unavenost kvůli dlouhé cesty.

    Ubytoval jsem potom v malém hotelu. Říká se, že pokud nenavštíví jeskyni Mo-kao, cesta do Tun-chuang vůbec nemá cenu. Jeskyně Mo-kao je strategicky umístěna na náboženské a kulturní křižovatce Hedvábné stezky. Historie tohoto komplexu sahá do roku 366 našeho letopočtu, kdy se začalo s jeho stavbou, za účelem úschovy různých písemných pramenů a buddhistického umění. Jeskyně Mo-kao je de facto komplex skalních chrámů s nástěnnými malbami , jejichž nejranější díla jsou datovaná do 5, až 6, století. Malby líčí příběh s náměty z buddhistických legend, s žánrovými výjevy, například lov, zemědělské práce, bitevní scény, cestování, hodování a jiné náměty. Provedení odpovídá, zejména v pojetí krajiny, kánonu čínského klasického malířství.

    Podle místní tradice měl v roce 366 jeden z místních mnichů vizi tisíce buddhů, čímž inspiroval k započetí hloubení jeskyň. Počet jeskyň se vyšplhal na více než jeden tisíc. Jeskyně sloužily mnichům jako ubytovací i meditační místnosti. Ležely na jedné z rušných křižovatek hedvábné stezky, proudily sem davy poutníků i obchodníků. Počet obyvatel jeskyň brzy natolik vzrostl, že se na dlouhou dobu staly jedním z nejdůležitějších buddhistických center. Vzniklo zde ohromné množství nejrůznějších textů, které však byly již na počátku 11. století zazděny a znovuobjeveny až v roce 1900 taoistickým mnichem. Důvodem zapečetění jeskyní a opuštění místa byla hrozba, kterou představovali muslimští a tibetští nájezdníci.

    Poutníci i mniši, kteří zde v dávných dobách žili, kreslili po stěnách malby, které sloužily jak k prostému ozdobení stěn, tak měly určitou funkci při vyvolávání vizuálních představ při meditacích, jejichž vrcholem mělo být probuzení. Nástěnné malby zde pokrývají plochu až 42000 metrů čtverečných. Veřejnosti se staly jeskyně společně s malbami přístupné až roku 1949, tedy půl století po jejich znovuobjevení. Roku 1987 pak byl celý jeskynní komplex zapsán na Seznam světového dědictví a dnes je vysoce navštěvovaným místem poutníků i turistů z celého světa.

    K nejvýznamnějším objevům v jeskyních patří kopie Diamantové sútry z roku 868. Jedná se o nejstarší dochovanou ručně tištěnou knihu na světě.