V období před 50. lety 20. století se výměna produktů na tibetském venkově vyznačovala výměnou zboží za zboží. Nicméně se již vyvíjely některé burzy s místními rysy. V okrsku Chaya byla například burza řízená místním administrativním šéfem společně s chrámem. Vyjma chrámem monopolizované soli a látek, musel výměnný obchod s jinými produkty probíhat v burze, jinak byl potrestán.

Jakmile se produkty přenesly do burzy, její správce musel o tom informovat administrativního šéfa a chrám, protože vláda, chrám a šlechta měly privilegia na koupi. Správce si vyhradil právo určit kurs a vážit. Po úspěšném obchodu měly obě strany zaplatit správci poplatek ve výši 4 procent výměnné hodnoty. Pro administrativního šéfa, chrám a šlechtu byl poplatek nepovinný. V burze se ročně obchodovalo s jaky o stovky kusů, čajem o 400 dobytčích nákladů, a ještě množstvím másla a vysokohorského ječmenu Qingke.

Burza byla pod monopolní kontrolou místního administrativního šéfa a chrámu. Zatímco se výměna zboží zakazovala u nevolníků. Vývoj venkovského trhu se proto vyznačoval značnou omezeností.

Tibetské burzy a obchodní spolky vzniklé před 50. lety 20. století se usmístily především v Lhase a v málokterých městech Xigaze a Chamdu. V tehdejší době bylo na celém Tibetu něco přes 3000 obchodních spolků, z nichž bylo asi 900 v Lhase, 242 v regionu Xigaze a 122 v regionu Chamdu. Mezi velkými a malými spolky panovala nesrovanatelnost finančních sil. Bangda-cam, Sando-cam a dalších přes tři desítky velkých obchodních společností tvořily 43 procent celkové kvantity komerčního kapitálu v Tibetu, zatímco zbytek společností měl k dispozici 57 procent celkového kapitálu. Celé řady malých společností podnikaly pohyblivě. 81 procent obchodníků v regionu Xigaze tvořili v r. 1951 pouliční prodávači. Taková situace vznikla kvůli plnému nedozrání zbožního trhu, zejména nedostatkem fixních tržišť a stánků v zemědělských a pastevních oblastech. Trh zůstával na stavu poutí. Například v regionu Lhoka v areálu Lagari se ročně pořádaly tři poutě a takže výměna zboží se shromáždila v době poutí.

Vývoj městského a venkovského trhu odpovídal úrovni místního hospodářství. S ekonomickým rozvojem zemědělských a pastevních oblastí se prohlubovaly styky a výměna mezi městy a vesnicemi. Obrat zboží byl čím dál tím víc živější a trh se postupně vyvíjel. V r. 1960 měl Tibet 84 komerčních institucí a 215 základních provozoven. V r. 1978 se tyto dvě číslice zvýšily na 297 a 1486. V r. 1987 komerční systém Tibetu disponoval 3170 provozovnami, kde bylo zaměstnáno na 19 tisíc lidí a které zaznamenaly výši maloobchodu o jednu miliardu a 65 tisíc juanů. V r. 1996 bylo v celém Tibetu 1285 velkoobchodních provozoven a 24 tisíc a 900 maloobchodních prodejen. Dohromady zaměstnaly 45 tisíc a 900 lidí a zaznamenaly obchodní objem ve výši přes 2,6 miliard juanů.

Výstavba komečních prodejen každých deset let zaznamenala velký krok. Jejich počet v r. 1996 se zvýšil o více než 8 násobků oproti r. 1987. V novém století se zdokonalovala síť komerčních prodejen pokrývajících venkovské oblasti. Rozvoj městského a venkovského trhu se ještě víc blíží k úrovni vnitrozemského trhu.