Milada Rabušicová: Na prvním místě by se chtělo říct vzpomínky, ale musím současně přiznat, že nás sem přivedla také práce, protože já v současnosti pracuji ve svém volném čase pro Světovou organizaci pro předškolní výchovu (OMEP, patří k UNESCO) a tahle organizace měla na začátku července svou výroční konferenci v Hongkongu. Já jsem se takové události jako evropská viceprezidentka zúčastnila a můj manžel mě doprovází. A proto jsme se rozhodli, že když už jsme v těchto končinách, tak se podíváme také do Pekingu a Šanghaje. Minimálně do těchto dvou míst, kde jsme před 25ti lety byli.
Hana S.: Máte kromě toho ještě i další plán? A jak se vám ho daří naplnit?
Milada Rabušicová: My jsme v podstatě v této chvíli už na konci této naší třítýdenní cesty. Z Hongkongu jsme cestovali vlakem do Šanghaje. Všichni se nám divili, že jsme se rozhodli jet vlakem. Ta cesta trvala asi 17 hodin, ale my jsme chtěli vidět alespoň kousek Číny, i když to mělo být jen z okna vlaku. A vůbec toho nelitujeme, protože to byl opravdu velký zážitek. Stejnou cestou jsme totiž jeli i před těmi 25ti lety, takže jsme se snažili si trošku připomenout všechna ta rýžová políčka a všechny ty vesnice, tu nádhernou krajinu, kterou jsme projížděli. Musím říct, že to vypadá jinak, vypadá to mnohem upraveněji, vypadá to jako zahrádka a to nepřeháním. Byli jsme nadšeni. V Šanghaji jsme strávili 3 dny a kdybych měla říct něco o Šanghaji, tak naprosto šokující změna.
Hana S.: Je to pořád ta stejná Čína, kterou jste znali?
Milada Rabušicová: Je a není. Když se vrátím k té Šanghaji, tak když jsme se tam kdysi procházeli po Bundu, tak na druhém břehu řeky nebylo vůbec nic a teď jsou tam obrovské mrakodrapy. Ta změna je nepředstavitelná.
Ladislav Rabušic: Ta změna je dynamická, je patrná na první pohled, ale my si také snažíme všímat některých detailů, protože já jsem sociolog a pozorování je součástí mé práce. Čína se změnila také v tom, že když jsem tu učil před 25ti lety na Pekingské univerzitě zahraničních studií, tak například moji studenti chodili v těch tzv. maoistických stejnokrojích. Modrých nebo zelených a děvčata chodila v šedých kostýmcích. Dneska jsou naprosto barevná, krásná, takže to je obrovská změna, kdy ta modro-šedá se změnila na naprostou barevnost. Také je zajímavé, že do Číny vstoupila sexualita, protože v té době se studenti nesměli vodit ani za ruce, maximálně děvčata se vodila za ruce nebo kluci se vodili za ruce, ale páry nesměly ukazovat, že mají nějaký vztah. A samozřejmě se sexuální prvek objevuji i tu a tam v reklamách, což samozřejmě z hlediska genderového a feministického není tak úplně správě, ale tak to prostě ve světě reklamy je.
Hana S.: Myslíte, že čínská kultura přistupuje k této problematice stejně jako ta naše západní?
Ladislav Rabušic: Je samozřejmě pomalejší, stydlivější, ale ten prvek globalizace, který ve světě reklamy a médií působí, ten se prostě nedá zastavit.
Milada Rabušicová: Já myslím, že ten západní model se tu projevuje i v jiných ohledech. Že to je patrné prostě ve všech obchodech a v tom, jak se lidé oblékají a jak se chovají. Myslím, že jsou mnohem uvolněnější a mnohem příjemnější.
Ladislav Rabušic: A velká změna je samozřejmě i v tom, že když jsme tady byli v roce 1985, tak byly široké pekingské bulváry přeplněny koly a dnes jsou přeplněny automobily a lidé sesedli z kol na mopedy. Takže to je další obrovská viditelná změna.
Hana S.: Jak vnímáte postupující globalizaci? Myslíte, že to ohrozí čínskou kulturu a čínské tradice nebo že Čína dokáže využít pokroku ke zdokonalení své společnosti.
Milada Rabušicová: Já doufám, že ano. Když jsme dnes procházeli Pekingem, tak jsme byli mile překvapeni, že jsme našli i ty staré části Pekingu nezbourané. I když oblasti hutongů už jsou velmi zúžené, tak pořád tu existují. Proto mám pocit, že se svou vlastní kulturou dnes Číňané nakládají lépe než v 60-70. letech, že jsou v tomhle ohledu mnohem moudřejší a citlivější a z toho mám radost.
Ladislav Rabušic: Mně se zdá, že Čína se globalizaci nevyhne a na druhé straně se jí ani nebrání, pokud mohu za těch 14 dní pozorovat. Myslím ale, že pochopili, že je třeba udržet si něco svébytného, protože na tom intenzivně pracují a to je dobře. Když jsme třeba mluvili o těch hutonzích, tak v literatuře se objevuje jistá melancholie a stesk po tom, že hutongy zanikají. Na druhé straně, protože jsme v nich v 80. letech byli a i dnes jsme je procházeli, tak život v hutonzích je z hlediska hygienického ne úplně šťastný a ne úplně na nejvyšší úrovni. Takže je asi potřeba je zachovat, ale totálně zmodernizovat a vytvořit tam infrastrukturu, pak to ale bude skanzen podobný tomu ve Strážnici.
Hana S.: Všechno má svá negativa a pozitiva. Zmínili jste, že když jste tady byli před těmi 25ti lety, tak jste hodně cestovali. Která místa patří k vašim nejoblíbenějším?
Milada Rabušicová: My jsme se snažili procestovat co se dalo. Já teď nedokážu možná říct, co se nám líbilo nejvíc, ono to často ani nebylo dáno tím, jak to místo vypadá, ale spíše tím, jak dobře se nám podařilo zvládnout tu cestu. My jsme v té době patřili k několika málo cizincům, kteří po Číně cestovali a když jsme se chtěli někam dostat, tak jsme k tomu vždy potřebovali řadu dopisů a potvrzení, která nám umožnila, abychom si vůbec mohli koupit lístek, abychom se někde vůbec mohli ubytovat, abychom se mohli vůbec někam podívat. Takže ono to záleželo na tom, jak snadno nebo obtížně se nám podařilo tu cestu zvládnout. Samozřejmě ty úžasné věci jako Guilin, Kunming, Suzhou. Tak to jsou samozřejmě úžasná místa stále. Ale znovu chci zdůraznit, že tehdy to naše cestování nebylo vůbec jednoduché, protože to bylo neobvyklé.
Hana S.: Cestovali jste sami?
Ladislav Rabušic: Ano, cestovali jsme sami, na vlastní pěst a v tom bylo velké dobrodružství a mně se velmi líbilo na Hainanu, protože jsme tam byli v prosinci a tam bylo nádherně teploučko. Měli jsme také možnost navštívit Tibet, což byl velký zážitek, být v Lhase v roce 1985. Mně se osobně ale nejvíc líbil výlet po Perlové řece a Lijiang v Guilinu, protože vím, že tam jsem tehdy vypráskal asi 3 filmy a vím, že to byl obrovský zážitek.
Milada Rabušicová: Pro nás bylo tehdy velmi zajímavé a příjemné, že jsme se během toho cestování potkávali také s jinými lidmi, nejenom Číňany, ale s lidmi z celého světa, kteří byli v nějakém smyslu stejně odvážní nebo stejně blázniví jako my, takže se snažili dostat i do míst, kde to nebylo úplně snadné. Musím říct že, že pro nás byla tahle dvouletá zkušenost v Číně neobyčejně důležitá, protože nám otevřela cestu nejenom k Číně, ale cestu do světa obecně. Což v polovině 80. let v tehdejším socialistickém Československu nebylo vůbec snadné.
Ladislav Rabušic: A také pohnutá čínská historie a především ta moderní historie. Např. období Kulturní revoluce a Velkého skoku kupředu, to byly velmi obtížné roky, takže to všechno byly roky, které byly pro mě jako pro sociologa velmi zajímavé, také jsem o tom něco napsal, a velmi, velmi poučné.
Milada Rabušicová: Pro mě to byla také velmi zajímavá záležitost. Já jsem měla docela dobré vztahy s kolegy tady v rádiu. Tehdy se tomu říkalo Rádio Peking a bylo to v jiné budově. Myslím, že jsme měli docela dobré vztahy a já jsem zase z toho lidského hlediska velmi intenzivně prožívala všechny ty příběhy, které mně kolegové vyprávěli právě ze svých vzpomínek na to období 60-70. let. A musím říct, že to bylo velmi silné. Velmi silné lidské příběhy.
Hana S.: Vy už jste naznačili, že pobyt v Číně vám otevřel dveře do světa. Jak jinak ještě ovlivnily ty dva roky strávené v Číně váš budoucí život? Myslím, názorově nebo i v kariérním postupu.
Ladislav Rabušic: Pro mě byl ten pobyt nesmírně užitečný v tom, že tenkrát byli na Pekingské univerzitě zahraničních studií také Američané a na katedře anglistiky působil jeden profesor – sociolog Tony Oberschall a s ním jsem se seznámil. Velmi jsme si porozuměli a ten mě poté, když se u nás změnila politická situace, okamžitě pozval k němu na The University of North Carolina, kde jsem strávil půl roku, a odkud jsem si potom přinesl mnoho zkušeností do své profese a do své výuky, takže pro mě to bylo nesmírně cenné i z tohoto hlediska.
Hana S.: Pokud bychom ale mluvili o Číně samotné, jako rozvíjející se zemi?
Milada Rabušicová: Já bych řekla obecně, člověku to otevřelo hledí. I když člověk sledoval politické a kulturní dění ve světě, tak ta možnost dostat se k různým informacím nebyla přece snadná. Takže když jsme se dostali sem, tak jsme měli možnost uvažovat úplně jinak o věcech globálního charakteru. Začala jsem přemýšlet úplně jinak o rozvojovém světě, o Číně, o Asii. O afrických zemích také.
Ladislav Rabušic: Když jsme tu byli v těch 80.letech a cestovali jsme i po venkově, já jsem byl šokován vysokou mírou čínské chudoby. Protože jsme tehdy v jiných zemích nebyli, tak jsem takovou obrovskou bídu nikdy neviděl. Když to srovnám s dnešní Čínou, tak Čína udělala za tu dobu ohromný krok kupředu co se týče životní úrovně. To je vidět nejen na Pekingu a Šanghaji, ale i jak jsme právě projížděli tím venkovem, tak ten se obrovsky zvednul. Myslím si, že ty předpovědi, které říkají, že Čína bude do roku 2020 největší ekonomikou světa, tak ty se asi naplní a z tohoto hlediska je dobře, že jsme přátelé.
Hana S.: Paní Milado, zavzpomínala byste na tehdejší Českou sekci?
Milada Rabušicová: Tak na to já vzpomínám ráda, protože jednak jsem tu měla dobré vztahy s tehdejšími kolegy, a jednak jsem se denně dozvídala řadu nových věcí, protože tím, že jsem opravovala zprávy, které mí kolegové překládali z čínštiny do češtiny, tak jsem měla každodenně mnoho nových informací. Pak jsem měla samozřejmě možnost sama psát reportáže z našich cest, nebo spolu s manželem jsme psali reportáže z našich cest, které zase kolegové v rádiu využívali pro vysílání do tehdejšího Československa. Měla jsem možnost číst noviny v angličtině. Měli jsme možnost číst tehdy China Daily!
Ladislav Rabušic: Dokonce jsme tady v jedné skříni objevili všechny knihy ze „'68 Publishers" Škvoreckých z Toronta, takže my jsme přečetli všechny knihy, které vydali. Mimochodem tady taky zanechal nějaké knihy František Janouch, který tady byl na návštěvě v roce 1985, takže pro nás to byl poklad samozřejmě.
Milada Rabušicová: Já bych ráda tuto historku trošku rozvedla, protože ta nás ovlivnila významně. Já jsem jednoho dne měla asi už hotovou všechnu práci, tak jsem procházela nějaké zaprášené skříně a najednou se vysypala hromada knížek a všechno to byly knížky, které byly publikovány v disentu, v zahraničí v Torontu nebo celé štosy listů z Itálie od Pelikána, prostě neuvěřitelná studnice veškeré zakázané literatury v tehdejším Československu a to jsme tady postupně četli. Takže já musím říci, že díky pekingskému rozhlasu jsem si mohla přečíst Orwella a Solženicyna, prostě neuvěřitelné věci, které mně také otevíraly oči.
Hana S.: Co byste na závěr popřáli Číně a CRI do budoucna?
Milada Rabušicová: Rozhlasu bych popřála samozřejmě co nejvíc českých posluchačů. (Neříkám to jen tak náhodně, v době kdy my jsme vysílali, tak prakticky nebylo možné české vysílání Rádia Peking v Československu slyšet. Tehdy existovaly různé rušičky, takže se to nedařilo naladit. Nebylo to úplně jednoduché, posluchačů bylo málo.) Proto přeji České sekci, aby měla co nejvíce českých posluchačů.
Ladislav Rabušic: A já, protože jsem pracoval na Pekingské univerzitě zahraničních studií, tak si samozřejmě přeji, aby se kontakty mezi touto univerzitou a Masarykovou univerzitou v Brně dostaly na vyšší úroveň. Už tam byla delegace minulý rok, takže základy byly podepsány. Proto se těším, že příští rok přijedeme už ne jako turisté, ale jako akademici, kteří tady budou mít nějakou přednášku na konferenci.
Milada Rabušicová: A já počítám, že se přijedu ještě jednou podívat do Číny v roce 2013. Přijedu do Šanghaje, protože v roce 2013, jak se rozhodlo v Hongkongu právě na nedávno konané světové konferenci Světové organizace pro předškolní výchovu, další kongres se bude konat v Šanghaji v roce 2013. Doufám, že se sem zase podívám.
Hana S.: Budeme se na vás těšit. Díky.
Milada a Ladislav Rabušicovi: Děkujeme za pozvání.
