Dnes se oprostím od popisování zdravotních potíží, které některé z nás trápí. Jednak proto, že se většina mých kolegů na nedostatek kyslíku adaptovala a jednak proto, že dnes už mám mnohem zajímavější téma, totiž Palác Potala.

Ráno se neslo ve znamení přesunu do jiného hotelu, na opačném konci Lhasy. Jen s těžkým srdcem jsem opouštěl svůj hotelový pokoj s přímým výhledem na Potalu (také jsem si za něj vysloužil závist svých kolegů, protože takový výhled nikdo jiný neměl). Přesun nám zabral prakticky celé dopoledne, tak jsme jen poobědvali a vyrazili na místo zaslíbené.

Potala je bezesporu dominantou celého města. Vypíná se na hoře, kterou Lhasa obklopuje ze všech stran. Ve městě nejsou žádné výškové budovy, tak jediným soupeřem paláce jsou vysoké stožáry televizních a mobilních vysílačů. Návštěvníka po vstupu čeká, po nezbytné bezpečnostní prohlídce, náročný výstup až na samotný vrchol, kde se nachází cely mnichů, palácový komplex a komnaty dalajlámů.

Zde začíná samotná prohlídka, která návštěvníky seznámí s historií, náboženstvím a stavitelským umem Tibeťanů. Celý chrám je úžasnou pokladnicí nevyčíslitelných historických památek. Jako v politickém a náboženském centru, který Potala pro Tibet představovala bezmála 400 let, zde byla shromážděna moudrost a artefakty bohaté tibetské kultury. Nástěnné malby, sochy a sošky Buddhů, nebo několik metrů vysoké, ze zlata vyrobené, hrobky dalajlámů, jsou pro Evropana velmi silným zážitkem. Stejně tak možnost navštívit dříve soukromé komnaty a pracovny dalajlámů, které vypadají, jako by se jejich obyvatelé vzdálili jen na pár minut.

Ačkoli je pro návštěvníky otevřená jen velmi malá část celého paláce, prohlídka zabere téměř dvě hodiny. Na závěr se před námi otevřel pohled na západní část Lhasy a monumentální pohoří, které dotváří celou kulisu. Ani já jsem si nemohl nechat ujít uličku, která se táhne podél severozápadní zdi a kde si Tibeťané roztáčejí do zdi vsazené mlýnky. Uvidíme, zda se zde vyřčená přání splní.