Abychom na otázku v nadpisu mohli srozumitelně odpovědět, přiblížíme si nejdříve, jak probíhá výcvik bojových umění. Zjednodušeně si ho můžeme představit jako dvoustupňový proces. V první fázi výcviku musí dojít k rozvoji tělesných dispozic, především síly, rychlosti a vytrvalosti, což se týká všech bojových stylů bez výjimky. V čínštině se říká, že se posiluje trojice šlachy, kosti, kůže (筋, 骨, 皮). Zařazení kůže do tohoto výčtu nám může připadat zvláštní, je tím však pouze myšlena odolnost těla na povrchu. Stejně tak překvapivé pro nás může být, že se zde nehovoří o svalech, které si se silou automaticky spojujeme na Západě. Svaly se samozřejmě posilují při tréninku bojového umění také, ale nejsou prvořadé. Naopak, mohutné svalstvo ubírá na mrštnosti a výhodnější je proto pružná, šlachovitá postava. Až když je tělo odpovídajícím způsobem silné a otužilé, přikračuje se ke druhému stupni výcviku, a to je cvičení oné „vnitřní síly", o které jsme se zmiňovali už minule a která je jakousi „přidanou hodnotou", zvyšující účinnost běžné fyzické síly.

Tyto dva způsoby cvičení, waijia (外家) - působící na vnější, tj. zvnějšku viditelnou, sílu těla, a neijia (内家) - působící na vnitřní sílu těla, najdeme u všech tradičních škol čínského bojového umění. Vnější způsob cvičení je naprosto nutným základem a i ty styly, které jsou dnes označovány za vnitřní (neijiaquan), například styly z pohoří Wudang, mají pochopitelně své „vnější" sestavy. A platí to i naopak. I shaolinské bojové umění, které bývá pokládáno za hlavního představitele vnějších stylů (waijiaquan), má svou „vnitřní" podobu. Však také shaolinští mniši kultivovali svou vnitřní sílu a věnovali se praktikování vnitřního qigongu (viz náš článek Qigong a buddhismus). Rozdělení stylů bojových umění na vnitřní a vnější je tedy do jisté míry umělé a zavádějící. Ve staré Číně se tímto způsobem mezi styly nerozlišovalo a došlo k tomu až za poslední dynastie Qing, kdy také došlo k překotnému rozvoji škol dostupných pro veřejnost. Své opodstatnění však toto označení přece jen má. Jednotlivé školy se totiž z důvodů, daných historicky, liší důrazem, který na oba přístupy kladou, a to v tom smyslu, že většina žáků jednotlivých škol upřednostňuje jeden ze způsobů cvičení. Tolik populární shaolinské styly jsou tedy vnější z toho důvodu, že je většina praktikujících cvičí vnějším způsobem. Stejně tak došlo k posunu i v moderním wushu, což je sport, vycházející do určité míry z tradičních stylů, jehož pravidla však byla vytvořená čínskými úřady a je oficiálně propagován. Soutěží se v několika kategoriích před porotou, která hodnotí přesnost, obtížnost provedení a také působivost sestav. Je tedy zřejmé, že soutěžní taijiquan, který reprezentuje vnitřní styly, už je v tomto případě vnitřní jen podle jména.

Ačkoli jsme oprávněnost dělení stylů na vnitřní a vnější zpochybnili, budeme se ho v našich článcích držet, a to jednak protože je zavedený, a jednak abychom si v existujícím velkém množství stylů usnadnili orientaci. Na závěr se ještě vyjádříme k otázce, která snad někoho ve světle předchozího může napadnout. Která skupina stylů, vnitřní nebo vnější, by vyšla vítězně ze vzájemného střetnutí v boji? Odpovědí je, že obecně to nelze předvídat, protože oba způsoby, vnitřní i ten vnější, mohou být dostatečně účinné a záleží pouze na individuálně dosažené úrovni.

Příště si už začneme představovat konkrétní školy vnějších stylů.