Podle historických záznamů Číňané jako první ve starověku uměli získat a vyrábět hedvábí. Kultura hedvábí se objevuje někdy kolem roku 2600 př.n.l. a podle legendy byla sponzorována manželkou čínského císaře. Tato čínská lady se jmenovala Hsi-Ling-Shih a v čínské historii dostala přídomek bohyně hedvábí.

Později se pěstoval strom morušovníku, aby poskytl vhodnou potravu pro housenky bource morušového. Nejstarší hedvábné stužky a fragmenty hedvábných oděvu byly nalezeny ve východočínské provincii Če-ťiang a jsou datovány do roku 3000 před naším letopočtem.

Ovšem tyto informace platily jenom do 80. let minulého století, kdy ve středočínské provincii Che-nan čínští archeologové odkryli velmi vzácné zbytky hedvábí. Nález z archeologické lokality, která se jmenuje Čching-tai a pochází z doby 3500 až 3300 před naším letopočtem. Je nesporným důkazem toho, že zpracování housenky bource morušového je v Číne více než 5000 let staré.

Hedvábí je ve světě do dneška preferováno pro svou jiskřivou barevnost, hebkost a jemnost na dotek.

Od svých počátků byla tato tkanina spojená s pokročilými techologiemi, příjemnými estetickými pocity a ekonomickými aktivitami, jenž měly i kulturní rozměr. Hedvábí spojovalo Východ se Západem a minulost se současností. Tím vším se hedvábí stává nepostrádatelným objektem studia textilních odborníků a výzkumníků.

V Sučou ve východočínské provincii Ťiang-su ve vydavatelství Suzhou University Press vyšla nedávno publikace pod názvem „Historie čínského hedvábí". Nabízí systematický a detailní vývoj textilní produkce v Číně podle seznamu dynastií.

Knížka rozdělena do deseti kapitol, ilustruje tři etapy historického vývoje čínského hedvábnického průmyslu, počínaje nějranějším obdobím klasického rukodělného systému z dynastie Šang (1600 – 1046 př.n.l.), přes střední dobu začínající v dynastii Tang (618-907), pokračující do vlády poslední čínské dynastie Čching (1644-1911) a konče obdobím zavádění moderního strojního zařízení do čínského průmyslu hedvábí.

Publikace upozorňuje v úvodu každé kapitoly na specifické technologie, textilní druhy a umělecké styly dynastií. Kromě toho poskytuje fundované analýzy, týkající se vzájemného ovlivňování společenské transformace a textilní produkce, jako i o hlubokém vlivu na dlouhodobou hospodářskou a kulturní výměnu mezi Čínou a světem.

Obsah knihy je navíc obohacen mnoha informacemi o archeologických pramenech, pocházejících jak z největších dosavadních objevů, tak nejnovějších archeologických nálezišť, jako jsou vzácné textilní artefakty z chanských hrobek v Mawangdui v provincii Hun-nan ze 70. let minulého století a nejnovější vykopávky z hrobek Liao v Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko z roku 2003.

Pro zvýšení atraktivnosti a čtivosti knížky, redakční rada do publikace po pečlivém výběru zakomponovala kolem tisíc barevných obrázků, opatřených legendou v čínštině i angličtině. Většina z nich má prakticky svou premiéru, protože ještě nikdy nebyla publikována.

Práce na publikaci trvaly přes čtyři roky, včetně její redakce a publikace. Redakční rada pracovala pod vedením prof. Čao Fenga, náměstka ředitele Státního čínského muzea hedvábí v Sučou, který se věnuje výzkumu čínského textilu téměř tři desetiletí. Knížka je výsledkem týmové prácě a spolupracovali na ní desítky specialistů z oboru hedvábnictví na obou březích Tchajwanského průlivu a pracovníků čínských i zahraničních muzeí a institucí.

Způsob kultivace housenky bource morušového a zpracování jejího vlákna na oděv bylo dlouho předmětem tajemství. Čína ho nevydala téměř 2000 let. V zájmu ochrany výroby skvělého ošacení z hedvábí byl vývoz živé housenky bource morušového zakázán pod hrozbou trestu smrti. Podle některých pramenů, čínští přistěhovalci do Koreje kolem toku 200 př.n.l. přivezli sebou i kulturu hedvábí. A trvalo pak dalších 500 let než se výroba hedvábí rozšířila v celé Asii.