Lu Sün (1881-1936) byl velký spisovatel, myslitel a revolucionář moderní Číny a také zakladatel moderní čínské literatury. Literární styl moderní čínské fikce vyrostl na zahraniční beletrii a reformovaném tradičním čínském vyprávění a právě Lu Sün byl velkým průkopníkem této reformy.

Lu Sünova beletrie zahrnuje nejrůznější tematické okruhy: realistické povídky, namířené proti negativním jevům staré feudální společnosti, zkostnatělému konfuciánskému systému a jeho morálním a sociálním anachronismům?intimní symbolické prózy, odhalující autorový vnitřní bitvy a střety?satiricko-historické povídky, přehodnocující tradiční pohled na čínskou historii nebo vzpomínkové črty, zachycující mentalitu staré společnosti.

To je i případ „Nostalgické vzpomínky". Odehrává se v atmosféře ospalého maloměsta, která se chvílemi mění v děsivou noční můru. Je to satirický obraz uzavřeného světa staré Číny, spoutaného ohlupujícími konvencemi, světa zavírajícího oči před realitou.

To všechno bylo v přímém protikladu s autentickou skutečností, jak ji vidí a prožívá dítě, dosud nepoznamenané tradicí. Ve zkrácené verzi Vám jí představím v českém překladu Olgy Lomové:

„Nazítři jsme skutečně znovu četli Konfuciovy Hovory a můj učitel za neustálého pokyvování hlavou vysvětloval významy jednotlivých znaků. Pan Lysý byl navíc krátkozraký a z toho důvodu se rty téměř dotýkal knihy, jako by ki chtěl pozřít".

.

„Učitel předčítal, pohupoval při tom koleny a zároveň mohutně kýval hlavou, jako by sám pociťoval hluboký zájem o to, co čte. Já jsem se však nemohl dočkat konce, neboť jakkoliv byl lesk učitelovy lebky neobvyklý, dlouhé pozorování mě omrzelo. Jak dlouho se to jěště povleče?!

„Pane profesore, pane profesore!" Naštěstí se před vraty ozval prapodivný křik, vyděšené volání o pomoc.

„To jste vy, starší bratře Jao-cungu? ... Jen račte dál!" Učitel odložil Hovory, zvedl se a šel otevřít dveře, aby obřadně pozdravil příchozího.

Zpočátku jsem učiteli nerozuměl, nechápal jsem, jak je možné, že si tak vážil Jao-cunga a dokonce ho solovuje jako „staršího bratra". Jao-cung, příjmením Ťin, byl naším sousedem zleva. Vlastnil obrovský majetek, ale chodil v ubohých šatech a roztrhaných střevících, živil se výhradně zeleninou a obličej měl žlutý a oteklý jako baklažán na podzim.

Věděl jsem, že když Jao-cungovi bylo už dvacet jedna let a stále neměl dědice, honem si opatřil tři vedlejší manželky , a zároveň jsem si pamatoval, jak můj učitel vykláda, že existují tři druhy neúcty k předkům, z nichž nejhorší je zůstat bez pokračovatele rodu. Pan Lysý si určitě Jao-cunga vážil právě proto, že Jao-cung neváhal utratit třicet jedna zlatých za každou ze svých nových žen, aby splnil závazek k předkům rodu.

„Pane profesore, slyšel jste tu novinu?"

„Novinu... ničeho jsem nezaslechl... jakou novinu?"

„Blíží se k nám chlupáči!"

„Chlupáči... cha, cha, cha! Kdepak by se tu vzali?..."

Chlupáče, o nichž hovořil Jao-cung, nazýval pan učitel dlouhovlasými rebely, ale děda Wang jim také říkal Chlupáči a vykládal, že v době jejich povstání mu bylo přesně třicet let. Dědovi je už přes sedemdesát, od té doby uběhlo tedy víc než čtyřicet let, a dokonce i mně bylo jasné, že Jao-cung vykládá nesmysly.

.

Moudrost pana Lysého byla vskutku nepřekonatelná, okamžitě pochopil, že to přece jen nejsou chlupáči. Nevěděl však, že Jao-cung není v žádném případě schopen rozlišovat horské lupiče od námořních pirátů a Bílé čapky od Rudých šátků, že jsou to pro něho všichni je Chlupáči. Vysvětlení pana učitele tedy Jao-cung samozřejmě neocenil.