Oáza Dunhuang v západní Číně, na okraji pouště Gobi leží na jednom ze strategických bodů starodávné hedvábné cesty, jenž vedla z Číny na pobřeží Středozemního moře. Byla to nejen hlavní obchodní tepna své doby, ale posloužila i jako dálnice k šíření myšlenek náboženských, kulturních a uměleckých.

Asi 25 kilometrů jihovýchodně od Dunhuangu v pohoří s exotickým názvem Duny zpívajícího písku je koryto řeky Ta-čchuan (Dachuan) s prudkými skalními srázy. Do těchto pískovcových útesů starobylí umělci deseti čínských dynastií vytesali 750 jeskynních chrámů, počínaje dynastií Chan, která nastoupila na trůn v roce 206 př.n.l. až do pádu dynastie Tchang v roce 884 našeho letopočtu. 492 ze 750 skalních svatyní obsahuje mnoho buddhistických fresek a skulptur.

Když americký věděc Neville Agnew v roce 1988 uviděl slavné dunhuangské fresky, byl nimi okouzlen. Byl to právě on, kdo později vyvinul moderní vědeckou metodu konzervace umělěckého a historického bohatství v Dunhuangu v západní Číně. Dnes 69 letý věděc, který má univerzitní diplom z chemie i geologie byl v zásadě prvním tvůrcem koncepce základních principů péče o kulturní dědictví Číny.

Amerického vědce, proslulého pracovníka Gettyho konservačního institutu (GCI) ve Spojených státech však šokoval stav v jakém se dunhuangské fresky nacházely. Některé z nich visely ze zdi a hrozilo jim spadnutí, iné byly zerodovány solí, která krystalizovala ze skalního masívu.

Prvních deset let, které Neville Agnew věnoval freskám v Dunhuangu, to byl zápas s pískem, který po staletí ohrozoval nástěnné malby v dunhuangských jeskyních.

V roce 1998 byl Neville Agnew jmenován hlavním odborníkem projektu, jenž byl dílem Gettyho konservačního institutu a Dunhuangské akademie. Neville Agnew a jeho kolegové přijížděli do Číny dva až třikrát ročně a zůstavali tady po dobu tří až pět týdnů.

Místo toho, aby se pustil do záchranného výzkumu, vědec světového jména, který měl za sebou řadu konservačních projektů v mnoha zemích se rozhodl v první řadě pro zdokumentování fresek.

Tým asi 20 profesionálů z Číny a Spojených států udělal 500 fotografií dunhuangských maleb a na základě jejich detailního rozboru byla určena diagnoza a způsob konzervace každé z nich. To trvalo celé měsíce.

Fresky v jeskyni 85 z roku 868 byly vytvořeny z barev namíchaných z minerálních a rostlinných pigmentů. Po otesání a zarovnání jeskynní zdi, starověkí umělci nanesli na plochu vrstvu bláta z nedaleké řeky a na ní pak malovali fresky.

Léta plynula, bláto se vysušovalo a sráželo. Mezi vrstvou vysušeného bláta s malbou a skalním masívem vznikal prostor. Fresky tak v podstatě visely polorozpadlé na zdech.

Další vážnou hrozbou pro tyto fresky byla sůl ze skalních stěn, což je problem všech staveb postavených z kamene. Zvýšená vlhkost uvnitř jeskyně odplavuje ze skály sůl, jenž se pomalu dostává do vyschlé hlíny s malbou, krystalizuje a vytváří praskliny na freskách.

K vyřešení těchto dvou problémů tým v čele s Nevillem Agnewem provedl množství laboratorních experimentů, v téd době neznámých pro čínské odborníky.

Najít správný material a vyplnit jím mezery mezi malbou a skálou vyžadovalo vypracování seznamu 80 různých vzorců poté, co byl proveden rozbor malby, skály a soli. Pak následovaly laboratorní testy, jejichž cílem bylo najít takové složení masy, která by byla "silná, lehká a příliš se nesrážela". Diskuze mezi americkým týmem a čínským týmem pod vedením Wanga Su-tunga, náměstka ředitele Dunhuangské akademie o selekci nejvhodnějšího materiálu trvaly dva týdny.

Čínská strana trvala na tom, že zmíněný nový material by měl obsahovat některé složky, nacházející se ve freskách. Ovšem Neville Agnew tvrdil, že do hmoty by se měly přidat především prvky pro zvýšení její koherence, což by bylo zárukou toho, že nedojde k poškození fresek. K jakému řešení čínští a američtí vědci nakonec dospěli o tom budeme mluvit příště.