Podle několika publikací, které v poslední době vyšly v angličtině a čínštině jsou dějiny vzájemné výměny mezi Čínou a ostatním světem v oblasti mediciny směsi náboženského, kulturního a dokonce i politického nedorozumění.

Mnoho cizinců se poprvé dostalo do kontaktu s tradiční čínskou medicinou až v 70. letech 20. století, když byla "znovu objevena" čínská akupunktura. Ale profesorka pediatrie na Bostonské univerzitě Linda Barnesová tvrdí, že tomu tak bylo už ve 13. století.

V publikaci pod názvem "Jehly, byliny, bohové a duchové: Čína, léčení a Západ do roku 1848" píše o tom, jak cizinci – počínaje Marco Polem ve 13. století a jezuity v 16. století přes pozdější námořníky a obchodníky – přinesli tradiční čínskou medicinu do Evropy.

Podle Barnesové bylo nesprávné, že se cizinci snažili posuzovat nebo dívat na tradiční čínskou medicínu z hlediska západního systému mediciny.

Západní medicínu v Evropě až do pozdního středověku ovlivňoval velký řecký lékař Claudius Galen, který žil ve třetím století našeho letopočtu. Podle Galenové humorální terorie, všechny věci se skládají ze čtyř elementů – ohně, vzduchu, země a vody.

Přes tuto teorii se západní svět snažil pochopit čínskou koncepci čchi, tedy jin a jang. Čchi je podle Číňanů životní energie, která je výsledkem souhry silného jang a slabého jin. Tím čínská myšlenka "čchi" se v mnoha vyprávěních stala západní koncepcí vzduchu.

Přesto, toto nepochopení nebránilo postupnému používání čínských bylinek. Díky rostoucím komerčním zájmům se čínské byliny prodávaly do Evropy a jejích kolonií.

Evropa časem začala akceptovat mnoho čínských bylin a jednou z nich byla take rebarbora. Když Evropané poprvé viděli čaj, považovali ho za léčivou rostlinu. Jeho léčivé vlastnosti začali zkoumat až poté, co zjistili, že Číňané pijou čaj jako nápoj. V roce 1648 pařížský doktor Jean-Armand Mauvillain dokonce napsal o čaji studii.

Některé byliny, bežné v Evropě i v Číně, se dokonce používaly zcela odlišně. Například moxibusci nebo pálení pelyňku černobýl Číňané nepoužívají přímo k léčení pacientů, ale jenom k jejich osvěžení. Zatímco v Evropě je lékaři aplikovali přímo.

V mnoha případech, některé aspekty tradiční čínské medicíny byly do 19. století pro Evropany šokem. Například moč. V západní medicině se podle moče posuzoval zdravotní stav pacienta, ovšem čínští lékaři ji předepisovali jako lék.

Ovšem Evropané obdivovali take široké využití některých materiálů v tradiční čínské medicině. Tak ve středočínské provincii Che-nan používali určitý druh kraba k zastavení průjmu. Smíchaný s octem zastavil take krvácení nebo dokonce léčil některé oční nečmoce. Podobně se používal take hadí jed.

Až počátkem 17. století začaly do Číny pronikat západní lékařské teorie, včetně anatomie. Akceptovali je zejména první čínští křesťané. Ovšem podle Barnesové, vliv západní mediciny v Číně jako celku, byl minimální.

Asi největší zájem Číňané projevili o chinin, který použili při léčení malárie u čchingského císaře Kang-siho (1635-1722), kterou onemocněl v bojích proti Mongolům.

Situace se dramaticky změnila koncem 19. století. Podle profesora historie Jang Nien-čchuna z Lidové univerzity v Pekingu, západní anatomie, kterou praktikovali zejména první misionaři, byla Číňany odmítnuta jako čarodějnictví a rozkouskování těla. Některé politické skupiny v Číně toho však zneužily k zadržení pronikání cizích vetřelců do země.

Přesto západní medicina velice brzy zakořenila v čínské společnosti a ohrozila tradiční čínskou medicinu. V letech 1913 až 1929 pak čínské vlády dvakrát navrhly zrušení tradiční čínské mediciny a označily jí za překážku šíření vědecké mediciny.

Ovšem moderní Čína nabízí příležitost pro otevřenější dialog mezi těmito dvěma medicinskými tradicemi.