Během 80. let minulého století čínská společnost prodělala výrazné změny a zásadními změnami prošla i čínská literatura. Ke slovu se dostává generace spisovatelů, kteří za Kulturní revoluci museli odejít z měst na venkov. Tam v nejzaostalejších částech země se setkali s drsnou realitou.

K ním patří také spisovatelka Cung Pchu. Narodila se v Pekingu v roce 1928. Literatuře se věnuje od konce 40. let. Poté, co v roce 1957 publikovala kontroverzní povídku Červené fazolky, byla nucena se na dvacet let odmlčet. Kontroverzní povídka Červené fazolky výšla i v češtině v antologii Deset novel z Asie a Afriky. Znovu publikuje od konce 70. let. Jsou to převážně sentimentální příběhy ze života umělců a vědců. Vedle toho je autorkou několika symbolicky pojatých krátkých próz, v nichž reflektuje otřesné zkušenosti z Kulturní revoluce.

V roce 2005 Cung Pchu už podruhé získala literární cenu Mao Tuna. Tentokrát za román "Zápisky ze skrýše na Západě". Vypráví v něm příběh povyšeneckých intelektuálů ze 30.a 40. let 20. století, kdy Čína bojovala proti japonské okupaci.

My si dnes vážení posluchači budeme číst v její povídce Život v ulitě, v překladu Olgy Lomové. Je dílem z 80. let, kdy se čínští autoři ohlížejí zpět. Je to období, kdy objevování autentické skutečnosti doprovází hledání zapomenuté minulosti. Vydávají se na pouť do zapadlých krajů, kde se zastavil čas. I přes šokující zjištění je neznámá minulost nepřestává přitahovat a stává se pro ně očistnou zkušeností.

"Nekonečná rovina ponořena v mlze, tma hustá jako tuš. Kráčím černou nocí a nedaří se mi nalézt cestu domů. Kdo nás zde tak pohodil? Nebo snad já jsem někoho opustila? Nevím. Jdu a jdu, kolem dokola nekonečná tma. Jsem tak sama a je mi tak úzko. Nepamatuji si, zda jsem kdy měla domov, místo, kde bych se cítila svobodně, kde bych bez zvláštní obežřetnosti mohla říkat cokoliv. Kam až mi sahá paměť, stále jen tápu v černobílé tmě, bloudím a hledám cestu k domovu, o němž ani nevím, zda někdy existoval…".

"Dav bez ustání pobíhá sem a tam, míjahící se postavy se podobají velkým dřevěným loutkám a také stínům, protože nevydávají vůbec zádné zvuky, zcela mě ovládl děs. Lidé opatření ulitami hledají bezpečí za obrovskými svícemi, když objeví svíci, která se jim zdá vhodná, ukryjí se za ní a stáhnou se do ulity. Lidé bez ulit se pohybují obratněji, někteří běhají tak rychle, že je ani nestačím sledovat. Jiní na sebe v běhu plivou sliny, pravděpodobně ve snaze co nejdříve si vybudovat svou vlastní ulitu. Ve zmateně pobíhajícím davu se křižují světla reflektorů a pronásledují prchavé postavy…." "Ne, zde rozhodně není domov, který hledám…".

"Putujeme dál. Jdeme a jdeme, pak se nám začíná zdát, že se kolem nás nezvykle rozjasňuje a po chvíli vidíme v dálce plameny ohně, září čím dál tím jasněji, mohutne jazyky plamenů se vzpínají vzhůru a na hořící hranici, zahalen dýmem, stojí bělovlasý stařec. Giordano Bruno! Bylo mu tehdy dvaapadesát let. Dostali jsme se do 16. století, do Říma na Piazza dei Fiori. Teď vzplanul oděv Giordana Bruna! I jeho vlasy již vzplanuly! Už hoří úplně celý! Všiml si nás. Z očí mu hledí únava, zdá se mi však, že mu pohled plane jasnějšími plameny, než jaké vydává hranice Ze všech síl zavolal na chlapce: ,Přišel jsi! Jsi ochoten posvítit lidem na cestu pochodní své vlastní lebky,?

"Vetchý Giordáno Bruno, celý již v plamenech, pomalu přehlíží celé náměstí. Lidé ztichli, je slyšet jen praskání ohně. Chtěl by roztáhnout ruce a obejmout chlapce, který se k němu blíží, obejmout celý svět, jimž byl odsouzen k smrti. Je však spoutaný. Se smíchem volá: "Navěky sbohem, ty, Země, která se točíš kolem Slunce!"

"Dávám se znovu na úprk. Pryč od těchto majestátních postav, pryč od této žalostné podívané. Prchám skrz trní a přes ostré balvany, prchám a prchám, dokud se mi do cesty nepostaví malý kulatý domek. Bez přemýšlení vcházím do dveří."

"Áno, tady je můj domov! Ale vypadá nějak cize. Mohu se v něm schoulit, ukrýt se před větrem a deštěm. Pokud se nenaskytne žádná síla, která by rozdrtila kulatou skořápku, zůstanu v bezpečí. Je zde však tak úzko! Mohu být pouze stočena do klubička, jako zvíře při zimním spánku, pro pohyb zde není dost místa ani vzduchu. Choulím se do klubíčka a náhle si vzpomínám na všechny lidi s ulitou na zádech, které jsem kdy potkala…".