Spisovatel Chan Šao-kung se narodil v roce 1953 v provincii Hunan. Patří mezi prominentní a novátorské čínské spisovatele. Inspiraci nachází v čínské mytologii, lidovém umění, taoismu a buddhismu, ale jednu dobu s úspěchem využíval i západních literárních technik. Během kulturní revoluce strávil řadu let na venkově. Do města se vrátil až v roce 1978, rok po kulturní revoluci. Začíná psát povídky z venkovského prostředí a dostává se mu uznání jako novému literárnímu talentu. Jeho raná literární tvorba útočí na ultralevicovou degeneraci Číny v době Mao Ce-tungovy éry a tíhne k opovržení „modernismem".

Chan šao-kung v roce 1985 zahájil diskusi o „kořenech" čínské kultury a inicioval avantgardní hnutí „Hledání kořenů". Čtenář jeho fikcí nemůže přehlédnout, že autor byl ovlivněn Kafkou a „magickým realismem" Garcii Marqueze. V roce 1987 mladý autor publikuje čínsky překlad knihy Milana Kundery „Neuvěřitelná lehkost bytí".O rok později pod tlakem nedostatku ekonomických a kulturních příležitosti odjíždí z rodného Hunanu do nověvznikající jihočínské provincie na tropickém ostrově Hainan. Tady zakládá velice úspěšný literární časopis.

Chan šao-kung byl jedním z prvních, kdo obohatil venkovskou prózu o zaujetí pro magické kouzlo primitivního života v horách. Taková je i povídka Návrat , kterou přeložil Dušan Andrš.

„Mnoho lidí vypráví o tom, jak se poprvé v životě octli na jistém místě a měli přitom pocit, jako by jim ono místo bylo bůhvíproč důvěrně známé. Nyní jsem něco podobného zažil já sám.

Jdu. Prašnou cestu zle rozrušila voda valící se z hor, v zemi vyryla hluboké rýhy a v nich navršila hnízda oblázků, stáhla cestu z kůže a odhalila tu propletnec svalů a kostí, tu chuchvalec seschlých vnitřností. Ve strouze se povalují úlomky shnilých bambusů a kus spráchnivělého kravského provazu, znamení, která ohlašují, že se záhy vynoří ves. Z tůňky u cesty vyčnívá několik nehybných stínů, mám je za kameny a nevšímám si jich, teprve když se zadívám pozorně, zjišťuji, že to jsou hlavy telat. Pokramu mne sledují. Jsou vrásčitá a chlupatá, narodila se již zestárlá, stáří je jejich dědičným rysem. Vpředu nad lesíkem vyčnívá hranatá obranná věž s tichými střílnami, nezvykle tmavé jako kdyby začernil dym požárů, jakoby v něm byla nahromaděna temnota nesčetných večerů a nocí.

Doslechl jsem se, že v těchto místech bývalo mnoho lupičů. Tam, kde je po dobu deseti let nepotírali, nezůstal ani živáček. Žádný div, že tu má každá vesnice svou vlastní pevnůstku. Také pevná a přikrčená stavění horalů nestojí daleko od sebe, křečovitě se choulí jedno k druhému, úzká okna jen nepatrně přiotevřena, lupič do nich pronikne jen stěží.

To vše je mi cizí i povědomé zároveň. Právě tak, jak tomu bývá i s neznámým slovem. Čím déle si takové slovo opakuješ, tím povědomnější, ale zároveň i cizejší ti připadá. Je to tak zvláštní, byl jsem tu již někdy anebo nebyl? Co kdybych si to vyzkoušel: Vykročím po tamté cestě dlážděné plochými kameny, obejdu hájek banánovníků a u lisovny oleje se dám vlevo; odtud by měl být vidět starý strom za obrannou věží, snad jinan nebo skořicovník, rozťatý bleskem a uschlý.

Po chvilce se mé dohad potvrdily. Dokonce ani dutina ve stromě nechybí, dvě malé děti se tu baví pálením trávy, téměř vše je tak, jako v mých představách.

Znovu s napětím hádám: Za starým stromem by mohl být nízký chlév, před ním kravince a pod střížkou zrezivělá motyka či rádlo. A opravdu, to vše mi tu kyne na pozdrav. Mám dokonce pocit, jak bych už někdy spatřil i ten neforemný hmoždíř z hrubého kamene se dvěma sesschlými listy a sedlinou na dně.