Nedostatek scénické výpravy tradiční čínské divadlo kompenzovalo pestrostí kostýmů a líčení. Každá postava měla svou typickou a nezaměnitelnou masku, kostým a barvu. Postupně se v tradičním čínském divadle vyvinuly čtyři hlavní typy postav, jejich líčení a kostýmy – šeng, tan, ťing a čchou.

"Šeng", byla hlavní mužská role a její líčení bylo poměrně střídmé. Byl to jenom jakýsi ústupek potřebě zdůraznit rysy obličeje na scéně. V jejím líčení převládají pastelové barvy, počínaje bílou a konče červenou. Dominantní je růžová. Přitom přechody mezi jednotlivými odstíny jsou plynulé.

V zásadě stejná pravidla líčení platí v tradičním čínském divadle i pro typ postavy „tan", což je hlavní ženská role.

U masek typu „ťing", které obvykle představují hřmotné nebo podlé muže byl vzorník líčení velmi bohatý. Make-up herce, spolu s okázalým kostýmem vyjadřuje charakter postavy. Úkolem líčení je změnit tvář herce v „zrcadlo duše" té postavy, kterou na jevišti předvádí. Takže barva líčení indikuje charakter postavy. Barva je důležitá i pro samotné obecenstvo, protože mu pomáha zorientovat se v kladných a záporných postavách na jevišti. Barva líčení divákovi napoví, kdo je na scéně špatný a kdo dobrý, koho má divak obdivovat a koho zatracovat.

Pokud zalistujeme ve vzorníku masek postavy „ťing", tak zjistíme, že například červená až rumělková symbolizuje věrnost a odvahu, ale také moudrého a zkušeného bojovníka. Je to prostě přímý a poctivý charakter.

Make-up s dominantní černou barvou zase představuje zásadového a čestného muže, někdy však hrubšího zrna, nebo bezúhonného a smělého hrdinu, často i vychloubačného. Implicitně je symbolem statečnosti, ochrany zákonnosti a práva. Prostě s červenou přichází na jeviště zákon.

Modrá barva v uměleckém líčení typu „ťing" tradičního čínského divadla indikuje rozhodnou povahu, ale symbolizuje i udatnost, nebojácnost a odhodlání hrdiny. Modrá je však určena i pro duchy a démony. V kombinací se zelenou, předznamenává divokého, hrdého a cnostného rytíře.

Jestliže v líčení herce převládá bílá barva, máme co do činění s podvodníkem a intrikánem. Možná si vážení posluchači v této souvislosti spomenete na jméno Cchao Cchao. Byla to rodina – otec a dva synové - básníků a čínských císařů, o které jsme nedávno mluvili v relaci Posezení nad čínskou literaturou. Otec Cchao Cchao po rozkladu dynastie Chan koncem 3. století naší éry uzurpoval část čínského území a založil dynastii Wej. Ačkoliv to byl talentovaný státník s velkou invencí, konfuciánská tradice jej považuje za nejzápornější postavu čínských dějin a v líčení postavy Cchao Cchao na jevišti vždycky dominuje bílá barva. Ovšem pokud se k bílé přidá jěště šedivá, pak máme na scéně dokonalého lumpa a starého ničemu.

Pro abstraktní svět – duchy, bohy a legendární bytosti - byla v líčení tradičního čínského divadla vyhrazena stříbrná a zlatá barva.

Nejjednodušší líčení bylo v tradičním čínském divadle vyhrazeno komickým postavám a nejnižších lidových vrstev. Jsou to masky typu „čchou". Jejich jednoduché líčení tvoří bílý obdélník či ovál před oči a nos. To je znak postav, vnášejících do představení humorný prvek. S tímto typem postavy vchází na scénu odlehčení a uvolnění. Kromě typického klauna to však může být i role hloupého a namyšleného úředníka, prostého vesničana, neohrabaného hostinského a řada dalších.

Jak vznikla tradice tak pestrých divadelních masek, pro to jednoznačné vysvětlení není. Asi nejjednodušší je to, že barvami hýřící líčení mělo divákům z větších dálek ulehčit identifikaci postav, protože představení se nejčastěji hrála pod širím nebem.