Kaligrafie, doslovně „krásné psaní" je jedno ze čtyř tradičních čínských umění, datovaných do počátků čínské historie. Kaligrafie, starobylé umění psaného slova není pro Číňany pouhým způsobem komunikace, ale je také prostředkem k vyjádření dynamických síl přirozeného světa.

Čínské kaligrafické nástroje, jako ty, jenž jsou potřebné k malování, patří ke čtyřem základním předmětům, jenž tvoří tzv. „čtyři poklady studia", což je štětec, tuš, kámen na roztírání tuše a papír.

Dnes i v minulosti byla kaligrafie považována za jedno, konvencemi nejpřísněji svázaných, individualistických grafických umění. Kdysi, v císařské době to byl důležitý kritický standard pro čínské literáty a dneska se udržuje nejenom v Číne, ale jako unikátní odnož umění se pěstuje po celém světě.

Na rozdíl od jiných uměleckých technik, kaligrafické tahy jsou pevně stanoveny, vyžadující pečlivé plánování a přesvědečivé provedení. Všechny tyto schopnosti se vyžadují od umělce-kaligrafa. Přestože se musí přizpůsobit přesně stanovené struktuře slov, samotný výraz, který vyprodukuje může být mimořádně kreativní. Stát se umělcem nebo odborníkem v kaligrafii, to vyžaduje nekonečné procvičování a psaní slova za slovem, tahu za tahem, až se plody každodenního cviku a praxe dostanou do vědomí člověka. Tak jako tomu bylo v případě nedávno zesnulého slavného čínského kaligrafa Čchi Kunga, čínská kaligrafie může člověka přivést do stavu, kdy se pak podvědomí získané každodenní praxí upotřebí k tomu, aby mohl kontrolovat koncentraci tuše, kompatibilitu hroubky a velikosti psaného slova. Sledováním koncentrace tuše, hroubky a nasávání papíru a poddajnosti štětce, umělec může vyprodukovat nekonečné variace stylů a forem.

Na rozdíl od západní kaligrafie, kaňka nebo tah skoro vyschlým štětcem jsou v čínské kaligrafii shledávany jako přirozená improvizace výrazu a ne chybný nebo nepovedený tah. V případě západní kaligrafie - kde se často prosazuje pravidelnost, jistá uniformita a homogenita znaků - je výsledkem umělcova snažení spíše řemeslná dovednost, zatímco pro čínského kaligrafa je to mentální cvičení, u kterého musí koordinovat mysl a tělo, aby nalezl nejlepší styl výrazu. Stále je to jedna z nejnáročnějších oddechových disciplín, která udržuje v dobré kondici mentální a fyzický stav jedince. Mnoho kaligrafů v čínské historii bylo známo svou dlouhověkostí.

Čínany po staletí a trvale fascinovala tuš. Mnoho obdivovatelů tradiční čínské kaligrafie si možná myslí, že tuš nebyla víc, než jenom prostředkem, který staří Číňané využívali k psaní, malování a kaligrafii. Ale bez tuše, tohoto unikátního materiálu by bylo nemožné vytvořit tyto okouzlujici umělecké koncepce a hluboce tak ovlivnit tradiční čínská umění.

Neví se přesně, kdy vznikla tuš ani z čeho se původně vyráběla. Víme však, že někdy ve 4.-5. století se běžně používala tuš ze sazí smíšených s lepidlem. Taková tuš se lisovala do tyčinek, povrch se zdobil kresbami a kaligrafickými nápisy. Saze se i dnes nejčastěji získávají neúplným spalováním pryskyřic a rostlinných olejů a vmíchají se do roztoku šelaku s boraxem nebo arabské gumy s kafrem. Ke psaní byl jěště potřebný třecí kámen. Do jeho prohloubeniny se dalo pár kapek vody a tyčinkou tuše se po ní jezdilo, tuš se roztírala, až byla dostatečně hustá ke psaní

Tisíce let tuš sehrávala velice vitální roli v rozvoji čínské civilizace a generace čínských malířů od nejstarších dob vyvinuli komplex jednobarevných technik psaní a malování čínskou tuší.