Rolník Čao Čung-tchien z východočínské provincie Šantung strávil 26 let sbíráním lidových písní v regionech podél Žluté řeky a starobylého vodního Velkého kanálu, spojujícího Peking-Hangčou. Do dneška si pamatuje teplo matčiny náruče, která mu v dětství tiše broukala písničky. Nikdy se neopakovala a nezpívala stejnou melodii.

Když pak v roce 1980 Čao neuspěl na přijímacích zkouškách na vysokou školu, vrátil se zpátky na vesnici, aby dále pracoval na poli. Tehdy to byla jeho matka, která ho motivovala k sběratelské činnosti a která mu říkala, aby napsal knížku a zapsal každý verš, který mu zpívá.

Čao nezůstal jenom u záznamů lidových písní, které slyšel od své matky. V roce 1980 se pustil do grandiozního projektu a začal sbírat lidový folklór ve své provincii a okolí.

Rukopis jeho knížky má kolem dva miliony čínských znaků a na kole projel 30 000 kilometrů. Navštívil asi tisíc vesnic a mluvil asi s 10 tisícemi lidových umělců. Ve svém rukopisu zachytil kolem 1500 lidových písní, přes 200 lidových her a 2600 slangových výrazů, což je pravděpodobně nejrozsáhlejší kolekce svého druhu v místním šantungském dialektu.

Materiál, který rolník Čao shromáždil však celá léta nikoho nezajímal, přestože rozeslal kolem 400 dopisů a navštívil asi 60 vládních institucí a výzkumných ústavů. Teď však tento amaterský sběratel čeká na příjezd odborníků z města Liaočeng v provincii Šantung, aby posoudili jeho sbírku lidového umění. Po počátečním seznámení s materiály se skupina expertů rozhodla, že si sbírku prostuduje podrobněji.

Amaterský sběratel doufá alespoň v to, že jeho rukopis bude publikován a předán jako lidové kulturní dědictví lidém, žijícím na březích kolem starobylé umělé vodní cesty kanálu Peking-Hangčou a na středním toku Žluté řeky.

Odborníci předpokládají, že některé písně se po staletí tradovaly orálním podáním z generace na generaci. Část z nich se zpívala jako ukolébavky nebo rytmické písně při práci a pouličním prodeji.

Amaterskému sběrateli Čaovi je dneska 40 let a snaží se, aby jeho dílo bylo vytištěno, protože jak sám říká, chce v životě něčeho dosáhnout. 

Cesta k sesbírání tak rozsáhlého materiálu nebyla lehká. Naopak často ho stálo hodně úsilí, aby přesvědčil vesničany ke zpěvu nebo vyprávění. Z počtu asi 10 tisíc lidí, které v průběhu 26 let interviewoval už žije jenom několik stovek a mnozí z nich už dávno zapomněli píseň nebo příběh, který kdysi znali.

Některé tváře mu utkvěly v paměti do dneska. Vzpomíná například na prodavače niťí a jehel ze středočínské provincie Chenan. Jeho byznys byl velice malý, ale vynesl mu přezdívku "Král písní pouličního prodeje". Stal se legendou a nikdy ve své produkci neopakoval stejnou písničku. Nikdo nikdy nespočítal, kolik písniček uměl. V roce 2003, když ho Čao jel navštívit už nebyl mezi živými.

Ale sbírání písní, to je to, co má rolník Čao nejraději. Protože jeho rodný kraj se nachází mezi Žlutou řekou a Velkým kanálem, vesničané museli stavět protipovodňové hráze, často vysoké i 15 metrů. V minulosti stovky tisíc místních lidí stavělo náspy z obrovských kamenů, vážících kolem 70 kilogramů. Devět lidí bylo zapotřebí k tomu, aby manévrovalo kamenem a přitom si zpívali píseň, jenž udávala tón jejich pracovním pohybům.

Rolník Čao je hrdý také na to, že ve svých záznamech zachytil i několik šachových her, které před několika stoletími vyvinuli místní rolníci. Hráli je o přestávkach, když pracovali na polích. Na šachovnici narýsované na zemi místo šachových figurek používali malých kamínků. Čao v průběhu svých výzkumů zjistil, že některé způsoby šachových her byly kanonizovány za vlády císaře Čchienlunga z dynastie Čching (1644-1911).

Čaova matka v loňském roce ve věku 70 let zemřela a nedočkala se chvíle, kdy mnohaletá práce jejího syna dostane podobu knižní publikace. Ale rolník Čao se v tomto směru nevzdává a optimistou.