Když Číňané u někoho posuzují vzhled, způsoby a chování, často používají frázi „ping tou pin zu" (kritizovat hlavu a komentovat chodidla). Toto rčení odráží starobylou estetickou koncepci hodnotit ženskou krásu spíše podle hlavy a nohou, než podle celého těla. A je to taky pochopitelné. Ladné křivky ženského těla totiž celá tisíciletí zahalovaly beztvaré róby, ze kterých vyčuhovala jenom chodidla. Nahoře pak byly k vidění vlasy a tvář. Zbytek těla se ztrácel v nekonečných vrstvách ženského oděvu. Nohy a hlava byly jediné viditelné aspekty, vypovídající o kráse ženy.

Nevím v kolik hodin musely vstávat dámy dynastie Tchang (618-906), když se chtěly naparádit, ale v každém případě to nebyl maku up, který se dá stihnout za 5 minut. Posuďte sami: nejdříve si napudrovaly tváře, poté nanesly červeň na líce a zlatou barvu na čelo, zvýraznily obočí, nanesly rtěnku, vytečkovaly líce a nakonec přilepily na čelo barevnou aplikaci. Celkem sedm kroků.

Nanášení zlaté barvy na tvář začalo v Období Severních a Jížních dynastií (420-589). V Číně tehdy vzkvétal buddhismus. Čínské dámy se nechaly inspirovat něčím, co přišlo zvenčí - pozlacenými buddhistickými sochami. Začaly na svou tvář nanášet okrovou žluť. Od tchangské doby se tento buddhistický vliv omezil jenom na čelo ženské tváře a do dneška je součástí uměleckého divadelního líčení.

Móda lepení květinové aplikace mezi obočí se objevila v období dynastie Jižní Sung v 5. století. Existuje příběh o princezně Šou-jang, která jednoho dne lenošila pod stromem, když tu náhle na její čelo upadl květ slivoně a zanechal otisk. Tato událost natolik vzrušila jinak poklidný život dvorních dam, že začaly květy slivoně vystřihovat z jemného růžového papíru a lepit je čelo. Tento typ krášlení byl velice populární v době dynastie Tchang. Nabídka papírových aplikací se tehdy rozšířila na další vzory jako, květy a vějíře. Zvětšila se i nabídka materiálu, ze kterého se aplikace vyráběly. Nebyl to už jenom papír, ale i plátky zlata, mušle a lastury, želatina a zelené ptačí péří. Užitečný byl v tomto směru i některý hmyz. Tak například vážka. Některé ženy dynastie Tchang barvily vážkám křídla a pak je stříhaly do různých tvarů a vzorů.

Velice zajímavý je původ tečkování ženské tváře. Jestliže dáma s kaméliemi ve stejnojmenném románu francouzského spisovatele Alexandra Dumase mužské části svého okolí naznačovala červenou kamélií, že menstruuje, tak konkubíny čínských císařů to dělaly tečkováním tváře. Ale později se tečkování stalo docela standardní součástí ženského líčení. Zpočátku to byly tečky velikosti sojových bobů, ale později přišly do módy i jiné tvary, zejména půlměsíc, který se naaranžoval jako spojnice mezi lícem a uchem. Tento styl líčení vešel ve známost jako „ranní červánky" a byl velice oblíbený za dynastie Tchang.

Důležitým aspektem starověké kosmetologie byla úprava účesu. Ženy dynastie Chan (206 př.n.l. – 220 n.l.) věřily, čím vyšší vlasovou kreací mají na hlavě, tím lépe vypadají. Umění úpravy vlasů tehdejší doby byl propracován do takových extrémů, že ženy, za použití různých šátků a příčesků nosily na hlavách doslova „věžáky." Tato móda se udržela i dalších 300 let za panování dynastie Sung (960-1279), když ženské účesy sahaly do výšky až jeden metr.

Dámy dynastie Tchang nezajímala ani tak výška jejich vlasové kreakce, jako spíše si dávaly záležet na originalitě a rozmanitosti provedení toho, co nosily na hlavě. Jejích vkus silně ovlivnila vlasová móda ze západních regionů, zejména účesy zastřižené do ofiny.

V Autonomní oblasti Ningxia, na severovýchodě Číny našli čínští archeologové v roce 2003 kostěnou vlasovou sponu, hřeben a pudřenku z tchangského období. K překvapení archeologů pudr byl stále jemný a použitelný. Možná si v této souvislosti položíme otázku, v jakém stavu by asi byla dnešní dekoratívní kosmetika, kdyby ji archeologové za tisíc let vyhrabali z podzemí?