Čínsky je to matoučin a mongolsky, morinchuur. Je to dvoustrunný hudební nástroj etnické skupiny Mongolů, kteří v Číně žijí zejména v Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko na severu Číny. Doslovně legendou a virtuosním hráčem na tento hudební nástroj je etnický Mongol Čiborag.
Narodil se v roce 1944 jako 17. dítě v rodině s 18 dětmi. Dětství prožil v Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, v prériích Horčin. Zdejší lidé o svátcích vždycky zvali do vesnic lidové muzikanty. Hluboce ovlivněn lidovou hudbou, začal se učit hře na matoučin když mu bylo 7 let. Pozorně poslouchal a pak předváděl. Vděčným obecentsvím byla vždycky jeho matka. V osmi letech už uměl mnoho lidových písní a hrál je s dalšími lidovými hudebníky.
V 15 letech se stal členem Experimentálního souboru Vnitřního Mongolska a odstartoval kariéru profesionálního hudebníka. Nějakou dobu studoval v Hohhotu u věhlasného hráče na matoučin, Sangdurenga. Začal se věnovat i hudební teorii. Jeho umělecké activity přerušila tzv. kulturní revoluce (1966-76 ). Byl odvelen na fyzické práce. Tam se setkal s houslistou Xiao Annanem z Vnitřního Mongolska a této příležitosti využil ke studiu hry na housle a pak inovaci hry na mantouqin.
Po návštěvě Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang, kde uprostřed Altaje take žijí Mongolové napsal Ódu na starý Altaj, s rytmickými prvky, typickými pro Mongoly, žijící v Xinjiangu. Čiborag o své profesí skladatele říká, že "člověk musí vždycky myslet na to odkud pochází, učit se z tradiční hudby a na základě toho může napsat i vlastní dílo."
Ve svých hudebních dílech Čiborag věnuje hodně prostoru koním. Samozřejmě, je přece Mongol a Mongolové se rodí, žijí a umírají na koňském hřbetě. Ale to není jediný důvod, proč je kůň často ústředním motívem jeho tvorby. Váže se k tomu velice osobní vzpomínka. V roce 1965 se Čiborag se svým souborem zúčastnil tradičního mongolského svátku Nadam. Součástí festivalu byly i koňské dostihy na trati dlouhé 35 kilometrů. Umělec sledoval soutěž z auta, které sledovalo běžící koně. Těsně před cílem se dva koně začaly vysílením potácet, jakoby měly každou chvíli spadnout, ale jakási zvláštní síla je hnala dál, ještě několik metrů do cílové roviny. Tam se bezvládně zřítily na zem a zemřely. Čiborag, včetně kolemstojících pastevců, všichni plakali. Tato událost inspirovala umělce k napsání hudebního díla "Cval tisíce koní." Čiborag říká, že "bez koní by nebylo mongolského národa." a dodává, že "Lidé se často navzájem zradí kvůli svým vlastním zájmům, ale koně se pro své majitele obětují."
Kromě tradiční mongolské hudby a komponování se Čiborag věnuje i projektům, v rámci kterých spolupracuje na netradičním spojení hry na matoučin s jezzem nebo symfonickou hudbou. V listopadu roku 2000 on a pět dalších solistů na tradiční asijské hudební nástroje předvedli v Tokiu v premiéře symfonickou báseň japonského skladatele Minoru Mikiho "Paměť Země" společně s japonským symfonickým orchestrem Jomiuri Nippon. 
Čiborag má připravených mnoho dalších projektů, včetně megapředstavení pro Olympiádu Peking 2008, kde bude hrát přesně 2008 hudebníků. A umělcovo vyznání: "Matoučin je nástroj, který nám zanechal Džingischán a požehnali naši předkové. Když hraju na matoučin, vidím mojí matku, děti a můj národ."
