Více než půl století bylo pekingské lidové vyprávění čching-šu uměním jednoho muže – Kuan Süe-cenga, kterému je dnes 84 let. Je nejslavnějším představitelem této formy vyprávěných příběhů s hudebním doprovodem. Ale zdá se, že pro nedostatek zájmu ze strany čínské mládeže, hrozí tomuto specifickému umění čínského hlavního města zánik.

Možná, že pekingské čchin-šu není v bohaté nabídce tradičního hudebního vyprávění čínského hlavního města to nejlepší, ale rozhodně je pro čínskou metropoli velmi charakteristické. V doprovodu starého strunného nástroje jančchin, dalšího dvoustrunného ohnutého nástroje erchu a čtyřstrunného sichu se pekingské čchin-šu předvádí s výrazným pekingským akcentem.

Řečnění ve vysoké poloze, retroflexivní „r" a bonmoty pekingského dialektu, to všechno je součástí čchin-šu.

Pekingské čchin-šu je místním produktem a zpívané v místním dialektu zní Pekiňanům obzvláště příjemně.

Kuan Süe-ceng se narodil v chudé mandžuské rodině v Pekingu. Měl za sebou jenom dva roky základní školy, když ho bída přinutila nechat školu a začít vydělávat a finančně podporovat rodinu.

Ve svých 11 letech pracoval jako pouliční prodavač, nosič a nezletilý dělník.

Mandžuové mají dlouhou tradici čchü-i, což je oběcný výraz pro

nejrůznější místní lidová umělecká představění, skládající se z vyprávění, zpěvu nebo kombinace obojího.

Pod vlivem své matky a tety, Kuan často z rádia na ulicích poslouchal čchü-i. Někdy si zašel i do některé z čajoven, kde se konala živá představení. Protože byl jěště malým klukem nemusel platit vstupné.

Když mu bylo 13 let stal se žákem Čchanga Te-šana, jednoho z nejlepších z představitelů čchin-šu v Pekingu.

Tato forma umělecké produkce se vyvinula z lidových nápěvů z okolí Pekingu a provincie Che-pej a za vlády čchingského císaře Tao Kuanga, který byl na trůně v letech 1821-1850 se rozvinula ve „wujin taku".

„Wujin taku" v překladu znamená „bubnové vyprávění s pěti zvuky" protože vedle zpěvu tam zazní i zvuky čtyř hudebních nástrojů.

Kolem roku 1935 umělec jménem Čaj Čching-šan reformoval „wujin taku" a začal mu říkat „tančchin taku", což znamená „bubnové vyprávění s jedním nástrojem". To už bylo představení doprovázeno jenom strunným nástrojem jančchin a sám zpěvák bubnoval na buben. Tento druh čchin-šu byl velmi populární na vlnách rozhlasového vysílání, protože zjednodušena forma hudebního doprovodu dávala větší šanci porozumění textu.

Nicméně, v té době většina účinkujících, to byli pouliční zpěváci, kteří si předváděním čchin-šu vydělávali na živobytí.

Kuan Süe-ceng se ve svých 14 stal profesionálním zpěvákem „tančchin taku". Jeho repertoár tvořily zejména známé tradiční lidové příběhy. V průběhu let Kuan získal mnoho zkušeností. Byl schopen improvizovat rýmovaný text a přizpůsobit ho aktuální situaci přímo na scéně.

Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 Kuan Süe-ceng a jeho spoluhráč na jančchin Wu Čchang-pao reformovali melodii a rytmus „tančchin taku" a dali mu název „pekingské čching-šu", což znamená vyprávěče příběhu se strunným hudebním nástrojem.