V polovině 11. stol.př.n.l. nastoupila na čínský trůn dynastie Čou (Zhou, 1122-221 př.n.l.). Čuové, jako bývalí vazalové Šangů (Shang, 1523-1027 př.n.l.) dobře znali jejich kulturu. Původně kočující pastevci, kteří přišli z oblasti dnešní čínské provincie Šansi, Čouové dále rozvíjeli dědictví Šangů, s kterými byli zpříznění i příbuzensky. Převzali například lití bronzu. Vzkvétala řemesla a do čouského období spadají i počátky čínského hedvábnictví a spřádání konopí. Důmyslný systém držav, na které byla čouská říše rozdělena umožnil čouským vládcům rozšířit svou moc až k Dlouhé řece. Je to však i období, kdy se v Číně začína rozvíjet také filozofické myšlení a byla sestaven Kniha písní – vrcholné literární dílo starověku. Tomuto skvostu budeme věnovat dnešní Posezení nad čínskou literaturou.

Kniha je nejstarší sbírkou čínské poezie, kde vesměs převládají písně, nebo básně milostné s tématikou svatební, smutku a odloučení, ale nechybí ani písně válečné nebo pracovní. Jsou v ní i básně pojednávající o kratochvilných zábavách aristokracie, jako lovy, hostiny a podobně. Kniha písní byla sestavena kolem 6. stol. př.n.l. a tradice připisuje její autorství starověkému čínskému mysliteli Konfuciovy. Přes 300 básní lyrického charakteru vznikalo v otrokářské společnosti v povodí Žluté řeky v rozsahu pěti století, od počátku dynastie západních Čou po střední období Jar a podzimů (11. – 6. stol.př.n.l.).

Z Knihy písní si teď, vážení posluchači, v překladu Rudolfa Dvořáka a Jaroslava Vrchlického poslechnětě úryvek z milostné básně Sňatek Wen-wangův. Jejím obsahem je láska mladého prince k prosté dívce, po které mladý aristokrat touží dnem i nocí a chce se s ní oženit.

Pár kachen střídavě zakejhá,

na ostrově řeky hnízdo má;

je skrytá, cudná, tichá dívka,

s ní spojiti se mladý princ plá.

Nestejně bují lekníny kol,

proud vlevo, vpravo v ně se hrouží,

je skrytá, cudná, tichá dívka,

po níž on v bdění, snění touží

Ji nenachází, po níž práh,

na kterou myslí v bdění, v snách.

Jak trápí se, jak trápí se,

vpřed, vzad se válí sem tam v tmách.

Realismus Knihy písní představuje člověka s takovou pravdivostí a dovede tak názorně postihnout okolnosti jeho života i jeho prostředí, že dílo patří mezi největší výtvory starověké světové literatury. Část těchto písní jsou výtvory rolnického lidu nebo jejich nápodobeniny a vypovídají o jeho životních pocitech. Cítit z nich láska k práci, prostému a poklidnému rolnickému životu a odpor k válce, násilí, krveprolévání a zpupnosti vládnoucích tříd. Velký znalec čínské literatury, český orientalista Jaroslav Průšek je označil „největším panoramatem života staré Číny."

První skutečně literární díla se zachovala teprve z následující doby Čou (1027-475), ale již prvá tato díla, básně shromážděné v Knize písní, Š´-ťing (=>), projevují takovou znalost pohledu na svět, představují člověka s takovou pravdivostí a dovedou tak názorně vystihnout okolnosti jeho života i jeho prostředí, že se rázem vřazují mezi největší výtvory staré světové literatury. Tak i v písemnictví se Čína uplatňuje od počátku stejně významně jako ve výtvarném umění svými bronzy a keramikou. Ještě významnější je to, že aspoň část těchto písní jsou výtvory lidu nebo aspoň jejich nápodoby a projevuje se v nich životní pocit příslušníků čínských občin, který asi vtiskl celé sbírce atmosféru sepjatosti s přírodou, lásky k poklidné práci a odpor proti válce a zpupnosti vyšších tříd. Je pravděpodobné, že na vrub tohoto rolnického prostředí musíme přičíst vůbec lyrický charakter prvního výtvoru čínského básnictví. Básně Š´-ťing (celkem 305 kusů) vznikly mezi 10. a 6. stoletím v povodí Žluté řeky a jsou největším panorámatem života staré Číny.