Všichni sníme o ideálním světě, bez válek, smutku a lidského trápení, o světě, ve kterém má každá lidská bytost své důstojné místo, o světě plném vzájemné úcty, lásky a pochopení. Pojmem „všeobecná láska" neboli „všeláska" jako základním fenoménem lidského soužití se ve starověku, kromě jiného zabýval i čínský myslitel Mo Di. Jeho jméno je v Evropě spíše známé v latinizované formě Moncius.

O životě tohoto významného čínského sociálního etika nemáme mnoho informací. Chybí i přesná biografická data. Předpokládá se, že žil někdy na přelomu 5. a 4. století před naším letopočtem. Vyšel z konfuciánství a je zakladatelem vlastního filosoficko-náboženského směru mohismu. Za hlavní morální sílu považuje Moncius všeobecnou lásku a rovnostářství. To zaujalo evropské osvícence, kteří v tom spatřovali podobnost s křesťanstvím.

Dovolte, vážení posluchači, abych vám vánoční svátky zpříjemnila čtením z knihy „Mistr Mo" . V překladu Davida Uhera si budeme číst v kapitole pojednávající o všelásce:

„Moudrý muž, který nese na ramenou břímě vlády , musí znát příčinu zmatků v Říši dříve, než je uvede do pořádku. Pokud totiž nezná jejich příčinu, nemůže vládnout.

Moudrý muž, který nese na ramenou břímě vlády, proto musí zjistit příčinu zmatků v Říši. Pokusme se nyní určit jejich příčinu.

Příčina zmatků tkví v nedostatku vzájemné lásky Není-li lid oddán vládci a synové otci, hovoříme o zmatku. To proto, že syn, jenž miluje jen sám sebe, a ne svého otce, prospívá pouze sobě a svému otci škodí. Bratr, jenž miluje jen sám sebe, a ne svého satršího bratra, prospívá pouze sobě a staršímu bratrovi škodí. Poddaný, jenž miluje jen sám sebe, prospívá pouze sobě a svému vládci škodí. Tomu se říká zmatek.

Na druhé straně hovoříme o zmatku také tehdy, když otec není laskavý k synovi, starší bratr není laskavý k mladšímu a vládce není laskavý k poddaným. To proto, že otec, jenž miluje jen sám sebe, a ne syna, prospívá pouze sobě a synovi škodí. Starší bratr, jenž miluje jen sám sebe, a nikoli svého mladšího bratra, prospívá pouze sobě a mladšímu bratrovi škodí. Vládce, jenž miluje jen sám sebe, a ne své poddané, prospívá pouze sobě a ministrům škodí. Příčinou toho všeho je nedostatek vzájemné lásky.

Vždyď to platí dokonce i o zlodějích a lupičích v Říši: zloděj miluje jen svou rodinu, nikoli cizí, proto krade cizím, aby tak získala jeho vlastní. Lupič miluje sebe, nikoli jiné, proto jiné přepadá, aby tak získal on sám. Proč je tomu tak? Příčinou toho všeho je nedostatek vzájemné lásky.

Vždyď to platí dokonce i o velmožích a lenních knížatech. Velmož, jenž miluje jen vlastní rod, a nikoli rody cizí, vyvolává mezi cizími rody šarvátky, aby tak získal jeho vlastní rod. Lenní kníže, jenž miluje jen své knížectví, nikoli cizí státy, na ně útočí, aby tak získalo jeho knížectví. To vše působí v Říši zmatek. Když hledáme příčinu, zjistíme, že tkví v nedostatku vzájemné lásky.

Kdyby se v Říši všichni vzájemně milovali, kdyby každý milovat svého bližního, jako sebe sama, bude neuctivých? Když si bude každý vážit svého otce, staršího bratra či vládcejako sebe sama, jak by mohl být neuctivý?

Bude nelaskavých? Když bude každý laskavý k mladšímu bratru, synu a poddanému jako k sobě samému, jak by mohl být nelaskavý? Proto nebude neuctivých a nelaskavých.