Pro základní vzdělávání v tomto období bylo příznačné, že téměř v každé čínské vesnici se vyskytovala škola, která byla, z dnešního pohledu, srovnatelná s prvním stupněm základní školy. Tyto čínské primární školy v daném období měly svoje specifické rysy. Byly soukromé a zakládaly je rodiny nebo vesnická společenství, které opatřovaly prostředky pro financování učitele. Učitelská funkce se stanovovala na období jednoho roku a vždy o další rok se mohla prodlužovat.

Obvykle se tyto školy zřizovaly v chrámcích pro uctívání předků, v chrámech nebo v soukromých domech. Zajímavé z dnešního pohledu může být i to, že jakmile škola naplnila svůj účel, byla zrušena. Škola se zakládala takovým způsobem, že se sešlo několik otců, stanovila se odměna pro učitele, včetně okolností jak ji zajistit a domluvila se místnost, kde by následně probíhala výuka. Tato skupina otců se stávala školním představenstvem. Školní představenstvo dosahovalo zpravidla počtu 5 až 20 členů. Volilo si ze svého středu předsedu, který byl pověřený kontaktováním učitele. Předseda domlouval s učitelem výši služného, výši zápisného, rozsah slavnostních darů a toto vše učiteli také postupně předával. Naproti tomu však předseda neměl mít vliv na učitelovy metody a kázeňské prostředky. Úřady v dané obci rovněž neměly mít vliv na chod školy.

Učebna pro žáky dosahovala velikosti asi 30 m2. Učitel měl pro svoji potřebu malou místnost, která s učebnou sousedila. Ačkoliv učitelé nemuseli mít pro svoji práci žádný certifikát, někteří z nich však přesto absolvovali tehdejší čínskou státní zkoušku. Asi jedna třetina učitelů bydlela ve vlastním obydlí, které se nacházelo mimo školu. Ti, kteří takovouto možnost neměli, bydleli přímo ve škole. V mnoha případech bydleli spolu se žáky a mohli využívat jejich služeb.

Délka školní docházky nebyla jednotná. Lišila se individuálně. Vyskytovaly se krajnosti, kdy takováto docházka trvala po jeden rok, nebo dokonce až v délce jedenácti roků. Věkové rozdělení žáků bylo značně různorodé. Počet déle docházejících žáků s postupem let klesal.

Zajímavý může být také údaj o tom, že děti, které pocházely z jiných vesnic vzdálených více, než asi 1 kilometr, mohly bydlet přímo ve škole. Vysvětlovalo se to nejen časovým rozsahem a rozdělením hodin výuky, ale i nedostatkem místa v rodném domě nebo i přáním rodičů, aby děti byly v ustavičném kontaktu s učitelem a naučily se tak od něj potřebné zdvořilosti. Některé děti byly pověřovány různými službami vykonávanými pro učitele.

Školy měly celkově málo žáků. Jen málo kdy dosahovaly počtu až dvou desítek žáků.

Obsah vyučování byl především zaměřen na studium čínských znaků. K tomu sloužila také četba z knih klasiků. Z časových důvodů nebylo však možné dětem přitom vysvětlovat obsah čteného textu. K dalším předmětům patřily psaní, sloh a počty.

K prostředkům výchovy tehdy patřily tresty v podobně tzv. přímého stání, klečení a tlučení pravítkem po rukou. Odměny se nevyskytovaly.

V období na sklonku císařství se vyskytovaly nejen čínské školy, ale i školy, které se pokoušeli zakládat misionáři. Ty však měly v době svého založení jen malou docházku. Zájem o ně se zvyšoval teprve s postupem let, takže tím také rostl počet žáků, kteří do nich docházeli.

Výuka v základních školách neprobíhala bezplatně, vzhledem k tomu, že evidentně otázku odměňování učitele řešil pověřený člen představenstva pro školu (předseda).

Celý vývoj v čínském primárním vzdělávání na počátku minulého století (v době doznívajícího císařství) nakonec dospěl k potřebě reforem, podle kterých se nařizovalo:

1. Počet škol v Číně se musí zvětšit.

2. Každý chlapec je školou povinen od svého desátého roku.

3. Každá vesnice musí mít školu pro padesát žáků

4. Členové obecní rady, kteří se snaží o rozšíření školství, budou odměněni.

5. Pokud se rodiče vyhnou povinnosti posílat školou povinné děti do školy, budou potrestáni.

K těmto reformám rovněž můžeme přičíst ministerské nařízení, podle kterého se ve školách mělo používat jednotného jazyka, tzv. mandarínského dialektu. Dále bylo vydáno nařízení, aby v každé obci o 100 rodinách bylo zřízeno po jedné tzv. „vládní elementární škole". Menší obce měly dostat společnou školu, při níž měla být zřízena knihovna. Reforma také znamenala začátek vzdělávání dívek. Začaly být zřizovány, po jedné, v každém městě provincie, dívčí školy.