Esej nazvaný Pramen broskvových květů se odvíjí od skvostné scenérie mezi rozkvetlými broskvoněmi, odkud doplujeme po průzračné říčce kamsi daleko, kam nedolehla špína světa. V dnešním pořadu si budeme číst tuto esej, v překladu Marty Ryšavé a Josefa Hiršala. Napsal ji básník Tchao Jüan-ming, o kterém jsem již mluvili. Jenom dodám, že se žil na přelomu 4.a 5. století. Tchao Jüan-ming napsal mnoho básní, jejichž námětem je život ve venkovském ústraní a zahájil básnický směr přírodní lyriky.

V době velkého počátku za dynastie Ťin

žil ve Wu-lingu muž, který se živil rybolovem.

Jednou se plavil potokem vzhůru,

zapomněl jaký kus cesty již ujel,

a náhle se ocitl v broskvovém háji.

Na obou březích do dáli sta kroků

nebylo nikde žádných jiných stromů,

voňavý trávník byl líbezný a svěží,

spadalé květy závěj nakupily.

Rybář se tomu nepřestal divit.

Vydal se kupředu dál a dál,

chtěl dojít na konec tohoto háje.

Tam, kde háj končil, vyvěral pramen.

Poutník pak došel k veliké skále.

Ve skále byla uzounká průrva,

zdálo se, že z ní vychází světlo.

Zanechal tam svůj člun a otvorem vešel.

Zpočátku byla skulina těsná,

jen taktak abz se provlékl čověk.

Postoupil jěště pár desítek kroků

a tu se náhle před ním rozjasnilo.

Uviděl do došira rozprostřenou pláň,

upravená stavění, upravené domky,

úrodná pole a překrásna jezírka,

přemnoho bambusů a morušových keřů.

Cesty a pěšiny se spolu proplétaly

Kohouti a psi si vzájemně naslouchali

a mezi tím vším za rozmanitou prací

přecházeli tu sem a tam lidé.

Oděv všech mužů i žen

vyhlížel podivně, vypadali cize.

Šedivý starci a vlasaté děti

spokojení a radostní se zdáli.

Spatřili rybáře, který k nim vcházel

a byli velice překvapení.

Vyptávali se, odkud sem přišel.

Všechno jim vypověděl.

Pak se chtěl znovu navrátit domů.

Zchystali pro něj nejlepší víno,

zařezali drůbež, připravili pokrm.

Když ve vsi zaslechli, že sem k nim přišel,

všichni hned novinky vyzvědět chtěli.

O sobě řekli, že kdysi dávno

uprchli před zmatky za dynastie Čchin,

že vzali ženy a děti a přišli do těchto končin

a nikdy že odtud již neodešli.

Tak byli vzdálení ode všech ostatních lidí.

Ptali se, která je právě teď doba,

netušili, že byla dynstie Chan,

nemluvě vůbec o Wej a Ťin.

A nyní jim rybář vše podrobně líčil

a oni údivem vzdychali nahlas.

Mnozí jej zvali do svého domova,

hostili srdečně jídlem a vínem.

Zdržel se tady po několik dnů

a pak se rozloučil a chystal se jít.

Jeden z těch lidí mu nakonec řekl:

Není to třeba vyprávět venku.

Rybář pak vyšel zas, kudy sem přišel,

vyhledal člun a vesloval zpět…

Pramen broskvových květů silně ovlivnil pozdější literární i jinou uměleckou tvorbu. Pro Číňany se stal označením pro utopický svět dávných dob.