O básníku Tchao Jüan-mingovi, jenž se narodil ve druhé polovině 4. století, v době panování dynastie Východní Ťin, jsme už v našem vysílání mluvili. K jeho nejvýznamnějším dílům počítáme několik pokusů prozaických, jenž patří mezi první památky krásné prózy v čínské literatuře. Je to zejména jeho utopie o šťastné společnosti pod názvem Pramen broskovových květů.

Tchao Jüan-ming byl však především poetem a psal meditatívní poezii. Pro svůj blízký vztah k přírodě byl označován za básníka čínské krajiny. Když mu bylo 40 let rozhodl se opustit státní službu. Vrátil se na venkov, kde obklopen přírodou, zůstal žít po zbytek života. V slavné básni Návrat, Tchao Jüan-ming v nedostižně jasných a prostých verších vylíčil svůj odpor k bezduché rutině úřednického života a lásku k přírodě a jednoduchému životu. My si ji dnes vyslechneme v překladu Bohumila Mathesia.

Domů, domů jde ta cesta,

domů pojedu, než býlí

zahradu mi zaplevelí –

dost jsem světu otročil!

Člunek lehce krouží řekou,

vítr nadouvá mi šaty:

- Poutníče, kam jde ta cesta? -

Soumrak nad krajem se snes.

Starou střechu vidím zase,

radost kroky okřídluje,

sluha u vchodu mě vítá

a na prahu dětí křik.

Zahrada sic zarostlá je,

ale chryzantémy kvetou

jako kdysi. V ruce ručku

nejmladšího – vstoupím v dům.

Na stole je džbánek vína,

číšku naplním a piju:

na svůj příchod, poutníče!

Víno crká, patro chladí,

břečťan po stěně se plazí.

Jižní okno do kraje!

Zahrada má bohatější

denně je a důvěrnější;

nikdo tady na má vrata

nezaklepe – sám jen s holí

bloudím, civím do modra.

Obláčky tam od hor táhnou

líně bez plánu a cíle,

unavení ptáci vklouznou

do hnízd, večer stíny hází,

domů půjdu, ale dříve

pohladím tvou kůru, sosno,

drsnou kůru rezavou.

Tak bych tedy byl už doma!

Samotě se budu učit.

Svět a já – my dva se k sobě

nehodíme. Co mám hledat? –

Ja nic přece neztratil!

Potlachat si mezi svými,

knížek pár a drobet hudby –

křehce plynou hodiny!

Sedlák přijde ke mně, poví,

že je na cestě už jaro,

západní že pole bude

nutno zejtra poorat.

Projedu se volným krajem,

zavesluju v modré loďce

utichlými rybníky.

Vylezu si na kopeček:

zelené a mocné duby,

z mechu kloktá pramínek –

roste to a plodí, stárne

podle míry, podle doby

docela tak jako já.

Čas že k odpočinku? – Ať si!

Jakpak dlouho chtěl bych jěště

běhat tady po světě!

Starost život nezacloní.

Bohatství a moc? – co do ní!

Den můj už se přechýlil.

Oč se starat? Kampak spěchat?!

Za jasného rána výjdu

v pole, hůl zabodnu, pleju

býlí, pole doorám.

Bůh už sotva bude ze mne –

na příznivý den jen čekám,

abych sám šel cestou svou.

Zatím veršů pár tu složím

u potoka v rosné trávě,

nebo vylezu si tuhle

na kopeček Tungkao,

zapískám si písničku.

Tak chci žít a tak chci umřít;

radostně brát vše, co přijde,

- mlč, mé příliš chytré srdce! -

za všechno, cos dalo, nebe,

za všechno co dáš mi, nebe,

dík – a pár těch veršíčků!