Poezie dynastie Tchang byla úzce spojena se životem. Bohém Li Po a další básníci tchangské doby dokázali mistrovským způsobem popsat své každodenní prožitky, duševní pohnutí a city. Jejich tvorba představuje především silu jejich osobního a okamžitého zážitku. Jejich poezie není spoutána komplikovanými tradičními postupy a formami a básnický jazyk je přesný a jednoduchý.

Naše vyprávění o básníku Li Poovy minule skončilo ve chvíli, kdy se 44-letý poeta, sklamaný rozporuplností svých politických ideí a tvrdé společenské reality odvrací od života na císařském dvoře a po dvou letech odchází z Čchang-anu. Útočiště hledá v přírodě. Po celý život se vlastně toulal po své vlasti a stopu zanechal na mnoha, v čínské historii slavných místech hor a řek. Li Po si ve svých básních dokázal povídat s přírodou, jako například v básní "Sedím sám a dívám se na hory", opět z překladatelského pera Bohumila Mathesia:

Již omrzele odlétají ptáci

i unavený oblak v dál se ztrácí –

jen my zůstanem,

Ťing-tchingu, má horo!

Viď - tak brzy

nás neomrzí

dívat se na sebe:

tebe na mne

a mne na tebe.

Li Po jako velký národní básník projevoval obavy z války. Ve svých dílech oslavoval vojáky, bránící svou vlast daleko na hranicích se sousedními zeměmi a neoblomně kritizoval nadšení vládnoucích kruhů pro vedení válek.

Básně tohoto velikána tchangské doby v sobě nesou velkou uměleckou výzvu. Jako romantický básník, dokázal ve svých verších rozehrát celou plejádu romatických výrazových prostředků a dosáhl dokonalé jednoty obsahu a formy. Li Poova básnická tvorba má intenzivní subjektivní a sebevyjadřovací tendence a své emoce vždy projevovat rychlostí lavíny. Z překladů Bohumila Mathesia je báseň "Věčná písmena".

V bambusech,

čeřených větrem

před mými okny,

šumí vodopád.

Lupínek květů švestkových

za lupínkem

na sníh –

tak padají má písmena

na papír.

Oranží vůně

vyprchá,

jínění v slunci

pohasne –

jen písmena

jež tady maluji,

jsou večna.

To vím já: Li Po

V jeho verších dominuje divoká představivost duševního hledání, kterou uklidňoval svou duši, hluboce zraněnou realitou světa. V jedné ze svých basin Li Po říká, "Jak můžu sloužit nadutosti se skloněnou hlavou? Ne, mé srdce musí navždy zůstat plné optimismu a volnosti". V těchto slovech rezonuje jeho reputace bezúhonného a poctivého vzdělance.

Neobvyklá nadsázka, výstižná přirovnání a nesmírná představivost, to ovlivnilo vysoký realismus Li Povy poezie.

Li Po se narodil v Sičuanu, na jihozápadě Číny. Největší cenu pro něj měla volnost a svoboda. Byl to věčný tulák, který nepobyl dlouho na jednom místě. Na sklonku života žil u příbuzných v dnešní výchočínské provinci Aň-hui, kde v roce 762 zemřel nemocí. Bylo mu 61 let.