Tchangská poezie je to nejlepší, co rozsáhlá čínská poezie, patřící k nejstarším na naší planetě může světu nabídnout. Dnes budeme věnovat dalšímu věhlasnému básníku vrcholného tchangského období Tu Fuovi (712-770), jenž byl Li Poovým současníkem.

Poezie Tu Fua, ukázkově realistického básníka v dějinách čínské literatury, jsou zrcadlem začínajícího úpadku, kdysi prosperující tchangské dynastie. Jeho tvorba má bohatý společenský náboj a má zřetelně epochální charakter a má autoritativní politické sklony. Jeho básně jsou vroucné výzvy ke svému národu, aby se zbavil přízraku sebeobětování. Proto měl Tu Fu přezdívku „Sága poezie" a jeho básně byly oslavovány jako „epická poezie".

Tu Fu napsal v průběhu svého života kolem 1000 básní. Ve svém díle vyjadřuje velké sympatie k obyčejným lidem a odkrývá ostré rozpory mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými ve feudální společnosti, jako například v básní „Nástup", v překladu Bohumila Mathesia, ze které si uvedem malý úryvek.

Koně supí, káry řvou,

vojáci táhnou se šípy a luky.

V oblaku prašném přes mosty čety jdou, pluky;

Otcové, matky, ženy a děti s nimi jdou,

za šat je chytají, údy jim hladí pro pocel krátký;

žen smutek stoupá mlhou a padá deštěm zpátky.

.

.

Nenasytný císařův je hlad po vládě světa.

Před ním jako dým se tratí tisíců dech lidí.

Marně ořou naše ženy – bodlák v polích zkvétá –

marně ořou, jenom trní jednou na nich sklidí.

Tu Fu při psaní často své subjektivní pocity skrýval za objektivní popis. Například v básní „Píseň o krásných paních" nepranýřuje prostopášný život paní Wang a jejího bratra, ale detailně popisuje nádheru a okázalost jejich životního stylu a tím dává implicitně najevo své postoje.

Jazyk Tu Fuovy poezie je jednoduchý, uvolněný a přirozený. Tu Fu byl mistrem ve zdůrazňování charakteru postav prostřednictvím monologu a obecných rčení.

Po stratiplných životných zvratech Tu Fu ke konci svého života strávil nějakou dobu na Dlouhé řece, v okolí Třé soutěsek. Navzdory nepřízní počasí a materiálnímu strádání, plavba po řece s manželkou a dětmi mu přinesla bohatou inspiraci. Básník napsal mnoho básní, ve kterých oslavil krásu přírody kolem Dlouhé řeky. Tu Fua zaujal například Solný útes, kterému věnoval následující verše. Přeložila je Olga Lomová:

Tyčíš se nad stádem strmých hor,

kořeny obepínáš okraje vodních spoust.

Jiné hory sče opírají o pevnou zem,

Pouze ty míříš vysoko k nebi.

Plavbou po Dlouhé řece, která trvala šest let se chtěl básník po letech vrátit do severočínské provincie, Che-nan, kde se narodil. Cesta však skončila tragicky a Tu Fu ve svých 58 letech na cestě domů zemřel.