Vážení posluchači a milí čtenáři webových stránek, rádi se s vámi opět setkáváme v dalším pořadu o čínském školství. Tentokrát již bychom se chtěli spolu s vámi zamyslet nad obdobím, které vás asi bude zajímat daleko více, než to, ve kterém se pohybovaly předcházející úvahy.

Chcete s námi nadále diskutovat o vývoji čínského školství ? Ano ? Pak právě pro vás jsou určeny další myšlenky našeho výkladu.

Pro lepší orientaci a přehlednost, o které jste nás ve svých ohlasech žádali, jsme nabídli již v jednom z našich předcházejících pořadů rozdělení celé rozsáhlé problematiky vývoje čínského školství do několika fází:

První fázi jsme pracovně označili jako období, jehož počátek jsme, pro potřebu našich úvah, položili zhruba do přelomu 19. a 20. století, kdy končila vláda císařů v Číně a začínaly krystalizovat prvky republikánského zřízení.

Další období, která by měla následovat, jsme označili rámcově jako:

- období, začínající vznikem ČLR a probíhající až do Kulturní revoluce, resp. 50 až 60. let 20. stol.,

- období samotné Kulturní revoluce, tedy roky 1966 až 1976,

- období od počátku reforem a otevírání se světu, v letech 1978 až 2000.

Poté, co pohovoříme postupně o uvedených fázích, mělo by vás ještě čekat nejnovější období, jehož počátek bychom ztotožnili s počátkem nového tisíciletí, a které bude trvat až po současnost. Doufáme že pořady o školství si udrží vaši přízeň a pozornost po celou dobu. Proto vám rádi zašleme malé dárky za vaše ohlasy, které jsou pro každé rádio vždy velkým a cenným motivem k dalšímu rozvíjení práce s posluchači.

Nyní se tedy zamyslíme nad obdobím, jehož začátek je možno datovat 1. říjnem 1949, který se stal dnem vyhlášení ČLR. Náš výklad o školství v rámci tohoto období uzavřeme těsně před nástupem Kulturní revoluce. Ještě dříve, než se spolu s vámi pustíme do úvah nad jednotlivými stupni školského sytému, to znamená například o základních školách, středních školách, vysokých školách a podobně, popíšeme nejprve období, ve kterém se celé čínské školství tehdy nacházelo.

Jak jsme již naznačili v našich minulých pořadech, před rokem 1949 se čínské školství vyvíjelo podle některých zahraničních vzorů, kde hrál velkou úlohu zejména vzor americký. Po roce 1949 došlo k opuštění od takovéto plurality ve školství a čínský školský systém přijal vzor sovětský. Byly zřizovány nové školy, zahajovaly se vzdělávací kampaně, stabilizovalo se financování vyššího školství.

Nové období bylo také charakterizováno hledáním možností lepšího rozvoje školství a dostupnějšího vzdělávání. Proto se nedlouho po vzniku ČLR rozhořela diskuse o případném nahrazení čínských znaků latinkou nebo také azbukou. Jako výsledek této diskuse došlo ke zjednodušení znaků v rámci Čínské lidové republiky, a to i v zájmu usnadnění jejich výuky. Za gramotného mohl být považován člověk, který zvládl 1000 až 1500 znaků z celkového počtu okolo 50 000 znaků. Člověk vzdělaný měl ovládat na 5 000 znaků. Absolvent vysoké školy měl ovládat až 25 000 znaků. Jak také dokladuje ve své publikaci Úvod do hovorové čínštiny český sinolog, prof. Švarný, ve stejné době začal být zaváděn přepis znaků, či spíše uvádění jejich fonetické podoby, pomocí tzv. pchin-jinu, což je v podstatě abeceda využívající latinky. Tím byla do čínštiny integrována latinka, kterou se od té doby začali žáci čínských škol rovněž učit, avšak neplnila pro ně tutéž funkci, jako například pro žáky evropských škol. Stala se z ní především pomůcka k vysvětlování výslovnosti čínských znaků.

V roce 1951 byl vydán Výnos státní administrativní rady o reformě systému lidového vzdělávání, který pojednával o školské soustavě. Ta, podle zmiňovaného dokumentu, zahrnovala předškolní výchovu, základní vzdělání, středoškolské vzdělání, vysokoškolské vzdělání, politické školy různých stupňů a kursy politického školení. Rok na to vzniklo Ministerstvo pro vyšší vzdělání (dle sovětského vzoru). Následně bylo v Číně vydáno značné množství překladů specializovaných sovětských učebnic, které tvořily asi jednu třetinu publikovaných knih. Také známkování a zkoušky vycházely ze sovětské praxe.

V roce 1950 bylo v podstatě také zahájeno čínské distanční vzdělávání, a to formou korespondenční výuky. Následoval rozvoj rozhlasových a televizních univerzit a fakult. O deset let později byly postupně založeny rozhlasové a televizní univerzity v čínských městech Beijing, Shanghai a Shenyang.

Rozvoj edukačních technologií, jako nejdůležitější úkol v modernizaci čínské edukace, probíhalo v Číně na pokyn Ministerstva školství. Zavádění edukačních technologií nebylo v tomto období v Číně novinkou, ale mělo již svoji, nikoliv krátkou, tradici. Bylo zahájeno vysokoškolskými audiovizuální programy již dávno, před námi sledovaným obdobím, a to v roce 1920 na Fakultě zemědělství Ji-lingské univerzity. Tehdy se užívalo diapozitivů a filmů s ústním vysvětlováním, které bylo zaznamenáno na fonografu, a to k publikování informací o vědeckých metodách pěstování bavlny. Po roce 1949 bylo vzdělávání pomocí audiovizuálních prostředků rozvíjeno v různých školách všech stupňů.

V roce 1954 byla vytvořena nová čínská ústava. Vycházela především ze sovětské ústavy z roku 1936. To výrazně poznamenalo další vývoj čínského školství. Čína až do 50. let minulého století kladla důraz na vzdělávání v humanitních oborech. Zdá se, že to bylo pozůstatkem po křesťanských školách a národních akademiích. Tento trend byl však v období, ke kterému se bude vztahovat náš podrobnější výklad o školském systému, s nástupem určité „sovětizace" čínského školství poněkud omezen a začala se spíše budovat polytechnická učiliště a technické instituty. Podle sovětského vzoru byly také sjednoceny učební plány a učebnice.

Léta 1958 až 1960 byla charakteristická prosazováním politiky Velkého skoku. Mnoho názorů se v této souvislosti zřejmě poněkud nesprávně domnívá, že na většině čínského území to znamenalo dočasnou likvidaci vzdělávacích institucí. Jak však je možno doložit, bylo tomu jinak. Například taková celonárodní kampaň, jako bylo Hnutí za nápravu stylu práce, pronikala i do školství. Uvádí se příklad, kdy na jedné ze sekundárních škol 2. stupně takováto odezva hnutí ve školních podmínkách vyžadovala náležitou přípravu ještě před hlavními prázdninami. Hnutí v podmínkách této školy si pak kladlo za cíl odstranit ve školních podmínkách závažné nedostatky, jako byly byrokratismus, subjektivismus a sektářství. Dále se navíc vyžadovala oprava nesprávných názorů, zmenšení počtu pracovníků školy, kritizovaly se nedostatky ve vedení školy prostřednictvím vyvěšování plakátů v areálu školy, realizovala se kritika a sebekritika učitelů i žáků aj.

V zahraničních materiálech, například dokumentech Výzkumného ústavu pedagogického z Prahy se uvádí, že v Číně před rokem 1949 neumělo na 90 procent lidí číst a psát a v některých regionech, např. v Tibetu, dokonce ani neexistovaly školy. Tyto dokumenty dále uvádějí statistické údaje, podle kterých došlo do roku 1958 ke značnému zvýšení škol. V základních, středních a na vysokých školách studovalo celkem na 70 miliónů žáků a studentů a z toho základní školu navštěvovalo 63 miliónů dětí. Nutno ovšem poznamenat, že i přes zdánlivě velký počet to v tehdejších podmínkách čínské poválečné obnovy znamenalo jen 62 procent z celkového počtu dětí do 15 let.

V roce 1960 bylo přijímání na vysoké školy omezeno z důvodu vysokých nákladů a z obavy z nadměrného počtu absolventů.

Milí posluchači a čtenáři našeho webu, tím bychom chtěli ukončit celkovou charakteristiku historicko – společenského období, v jehož rámci bychom se spolu s vámi chtěli pohybovat při úvahách o čínském školském systému v dalších několika pořadech. Očekáváme proto vaše dotazy, návrhy i názory.