Dnes již počtrvté budeme náš pořad Posezení nad čínskou literaturou věnovat velkým básníkům vrcholného období tchangské poezie. V samostatných pořadech jsem Vám představila básníky Li Poa a Tu Fua. No a dnes do čtveřice slavných jmen přidávám jěště poety Wang Weje a Li Chea.

Wang Wej (701-761) byl neobyčejně talentovaný v popisování přírodní scenérie v pětiznakových verších. Z jeho literárního odkazu se uchovalo kolem 400 básní. Jeho krajinářské a pastorální verše jsou většinou odrazem jeho samotářského života a nádherných scenérií v Čung-nanu a Wang-čchuanu. Wang Wej byl neobyčejně vnímavý k přírodě a vždycky kombinoval svou poezii s malířskou zručností. O jeho poezii lidé říkali, že „v jeho poezii je malířství a malířství v jeho poezii". Jazyk Wang Wejovy poezie je svěží a kultivovaný. Pro ilustraci Vám nabídnu báseň Ves při řece Wej, ze sbírky Trojzvuk, (Praha, Melantrich 1987).

Úzkou přivolakou uličkou buvoli s ovcemi zvolna se vracejí z lad

Vesnický stařík zpěvavé volá na pasáčka

Opřel se o hůl a čeká u proutěných vrat

Pestří bažanti vrkají, výhonky na klasy nasazují

Hedvábníci dřímají, listy moruší prořídle jsou

Vesničané přicházejí s motykami na rameni

Dávají se do řeči a v hovoru dlouho se nerozejdou

Okouzlen pohodou, jež se mě takto zmocnila tu

Rozladěn zesmutním a tiše si zpívám verše o návratu

Wang Wej je mistrem „neosobnosti, často se úplně rozplývající v jeho básních o přírodě. Jeho poezie, to je záznam dlouhého zápasu osvobodit se od touhy, dokonce i od touhy být svobodný. Proto byl Wang Wej později označen za básníka-buddhistu.

Další významné jméno vrcholného období tchangské poezie je Li Che (791-817). Byl pověstný svým pesimismem a inklinaci k nadpřirozenu. Do svého díle adaptoval estetismus, oblíbený v době Tchangů.

Li Che se narodil v královské rodině a poezii začal psát, když mu bylo sedm. Jeho básnický styl byl zvláštní a zcela výjimečný, chutnající světem duchů a přízraků, proto také dostal přídomek básník-duch.

Básník Li Che byl známý tím, že každé ráno vyjížděl na svém koni a za ním chlapec s pytlem na zádech. Kdykoliv Li Che dostal inspiraci, okamžitě a naslepo si všechno zaznamenával a házel do pytle. Když se pak v noci vrátil domů, vyselektoval co nazdařbůh napsal a z toho se snažil sestavit báseň. To nesmírně rozčilovalo jeho matku, která byla přesvědřená o tom, že tento způsob života je na škodu jejího syna a podkopává jeho zdraví. A to se pro Li Chea stalo téměř prorockým, protože zemřel velmi mladý v jeho 27 letech.

Li Cheová poezie byla ve své době velmi populární, ovšem další generace preferovaly spíše styl přirozenější a vyváženější.

Kreativita a krátký Li Cheův život jsou ovlivněny rozsáhlou zkušeností prostředí ve kterém žil a trvalou nepřízní osudu. Nikdy například neuspěl a nedosáhl vysoké státní pozice, jak to vyžadovaly konfuciánské ideály. Svůj život strávil jízdou na koni a psaním veršů na útržky papíru, které pak doma po nocích skládal v básně a vylepšoval. Jeho poezie tudíž odhaluje obrovskou schopnost zachytit pomíjivé momenty a později je vychutnávat a zpracovávat.