Krajinářská poezie či přírodní eseje nebyly v Číně jen doménou vyznavačů taoismu, věnovala se jim i řada konfuciánských hodnostářů. Na konci tchangské doby, na přelomu 8. a 9. století, se mezi ně zařadil i spisovatel a pokrokový myslitel Liou Cung-jüan. Do dějin čínské literatury se tento potomek mocné aristokratické a vzdělanecké rodiny zapsal spolu se svým významným současníkem Chan Jüem jako zastánce nového typu prozaické tvorby, oproštěné od umrtvujících pravidel předchozí doby, protože zdůrazňoval prostotu stylu a využívání lyrických prvků.
Nadaný Liou Cung-jüan úspěšně skládal jednu zkoušku za druhou, až získal hodnost přímo u císařského dvora. Když však skupina palácových reformátorů, kterou podporoval, neuspěla, skončila i jeho nadějná kariéra. V roce 805 byl degradován, vypovězen z hlavního města Čchang-anu a postupně vysílán v různých nevýznamných funkcích do stále odlehlejších oblastí jižní Číny. Zemřel ve městě Liou-čou v dnešní Kuang-si, o jeho tamním pobytu si však řekneme někdy příště.
Nejdříve téměř deset let působil v bývalém Jung-čou (dnes okres Ling-ling) v provincii Chu-nan. V této oblasti už před ním žilo mnoho proslulých literátů, především jeho velký vzor Čchü Jüan, jenž je pohřben nedaleko podobně jako slavný tchangský básník Tu Fu. Protože Lioua úřední povinnosti příliš nezatěžovaly, věnoval se svým zálibám a postupně kolem sebe vytvořil malý literární dvůr. S přáteli se toulal po okolí, všímal si života místních rolníků a vše, co viděl a slyšel, zachycoval ve svých zápiscích. Jeho přírodní lyriku, poetickou i prozaickou, obdivovaly pozdější generace literátů jako nedosažitelný vzor a stala se též východiskem pro rozvoj čínské cestopisné literatury. Nejde tu jen o citlivý opis přírody, Liou současně předkládá obraz trpící vlasti, vyjadřuje svou touhu po rodných místech, tesknotu z loučení, osamění a nepochopení. Neštěstí totiž pronásledovalo Liou Cung-jüana i do vyhnanství. V Jung-čou mu zemřela milovaná matka i mladá žena a zůstal bez mužského potomka. Proto hledal útěchu ve své tvorbě a v okolní přírodě. Krajina pro něho nebyla chladná a neosobní, naopak, jevila se mu přátelská, blízká, soucitná.
Popisy přírody v jeho dílech jsou živé, barvité, plné zvuků a pohybu. Liou přírodě rozuměl, pozoroval její denní i roční proměny a k jejímu popisu používal krásný literární jazyk, plný svěžích přirovnání, dokonalý formou i obsahem. Každá esej nám proběhne před očima jako kratičký prchavý obraz a zanechá nejenom představu krásné divoké přírody, ale také autorových osobních pocitů, vyvolá dojem, že popis krajiny, kterou nikdo neobdivuje, je současně i symbolem jeho nevyužitého talentu. Cítit to i ze čtvrtého zápisku z Jung-čou, nazvaného "Záznam o kamenném jezírku západně od nízkého pahorku":
Sto dvacet kroků západně od malého pahorku jsem přes hustý bambusový porost s radostí uslyšel bublání vody – jako by o sebe narážely nefritové náramky a přívěsky. Prosekal jsem si bambusem pěšinku a uviděl před sebou malé jezírko s čistou průzračnou vodou. Celé dno mělo vystláno kameny, na bližším břehu se některé z nich převrátily a vyčnívaly, tvořily vyvýšeniny, ostrůvky, útesy. Kolem se hustě proplétaly zelené stromy a keře, jejichž visící šlahouny o sebe narážely a vzápětí se zase vzdalovaly.
V jezírku byla asi stovka ryb, zdálo se však, že plavou bez opory ve vzduchu. Sluneční paprsky dopadaly přímo na dno a nehybné stíny ryb na kamenech náhle vyrážely do dálky, míhaly se rychle tam a zpátky, snad sdílely s poutníkem jeho radost.
Podíval jsem se jihozápadně od jezírka, kde se proud křivolace točil jako obrysy Velkého vozu, vlnil jako had, vynořoval a mizel. Protilehlé břehy potůčku do sebe zapadaly jako psí zuby; bůhví, kde měl svůj pramen.
Seděl jsem u jezera, ze všech stran bambusy a stromy, osamělý, bez lidí. Chlad zmrazoval mou duši a pronikal až do kostí, naprosté ticho a hluboký pokoj mě až zraňovaly. Přílišná čistota scenerie nedovolila dlouho se zdržet, tak jsem jenom učinil zápis a hned odešel.
