Minule jsme se seznámili s přírodní lyrikou tchangského hodnostáře, básníka a esejisty Liou Cung-jüana, vypovězeného do chunanského okresu Jung-čou. Po desetiletí v exilu náhle počátkem roku 815 dostal Liou i jeho přátelé pozvání do hlavního města Čchang-anu. Cestou na sever psal básně plné očekávání a odhodlání konečně projevit své schopnosti u dvora. Opět však přišlo zklamání. Po třech měsících, neschopen vyrovnat se s palácovými klikami a jejich intrikami, byl zase vypovězen, tentokrát ještě dále než předtím.

Cílem jeho osamělé cesty se stalo Liou-čou v severní části dnešní Kuang-si. Když tam dorazil, bez rodiny a blízkých přátel, uviděl jenom husté lesy, spoustu vodních toků, mohutné stromy a rostliny nejrůznějšího druhu typické pro subtropické džungle. Nerozuměl ani řeči zdejších lidí, příslušníků několika různých etnik, v tehdejší čínštině souhrnně označovaných jako "stovky vietských kmenů", kteří žili v podstatě ze dne na den, v pověrčivém strachu před duchy a vrchností. Byli to předchůdci dnešních jihočínských etnik Čuang, Miao, Jao, Tung a dalších.

Neutěšená situace opět vyvolala v Liou Cung-jüanovi pocit bezmoci a vzdoru. Uvědomil si však, že jeho postavení v Liou-čou je jiné než bylo předtím, tentokrát dostal vyšší funkci a také výkonnou moc, kterou může využít v prospěch obyvatel tohoto zaostalého kraje. Začal vydávat edikty a předpisy, rušil nesprávná a nelidská stará opatření, bojoval proti pověrám. Díky pomoci ostatních místních úředníků se mu v poměrně krátkém čase podařilo stabilizovat situaci, podnítit rozvoj výroby a přestavět celé město. To po třech letech usilovné práce skýtalo úplně jiný obraz, než jaký Liou popsal svým přátelům krátce po příchodu ve známém poetickém dopise nazvaném "Z výstupu na lioučovské městské hradby posláno čtyřem guvernérům okresů Čang, Ting, Feng a Lien":

Vysoká věž na hradbách, oči bloudí nedozírnou pustinou,

obloha hluboká jak smutek mých myšlenek.

Prudký vítr rozčeřil lotosy na vodní hladině,

hustý déšť bičuje břečťan, co se plazí po zdi.

Stromy na hřebenech, nedohlédnu tisíce li až k vám,

řeka se vine v zákrutech mého stesku.

Jsme na území sta kmenů Viet s tetovanou kůží

a naše dopisy zas zůstanou ležet bez odeslání.

Ve srovnání s předchozím obdobím psal Liou ve svém posledním působišti méně, zaměstnán úřední činností, nicméně půvabná okolní krajina ho někdy přímo nutila chopit se štětce. Vždyť okolí jeho působiště a ještě více nedaleký Kuej-lin, patří v Číně mezi nejvyhlášenější přírodní scenerie. Město Liou-čou, doslova " oblast vrb", i "vrbová řeka" Liou-ťiang, která jím protéká, mají shodou okolností v názvu stejný znak liou,"vrba, jíva", jako v Liou Cung-jüanově příjmení. Možná i proto se tolik snažil zlepšit život zdejších obyvatel, stavěl studny, čistil ulice, restauroval městské hradby, postavil konfuciánský chrám a školu, dal restaurovat i starý buddhistický klášter.

Nezůstává nám než litovat, že tomuto velkému pěvci krajiny nebylo dopřáno delšího života, aby se mohl těšit z výsledků své práce. V létě 819 nemocemi zesláblé tělo podlehlo a Liou Cung-jüan zemřel dřív, než k němu dorazil císařský posel s dekretem o udělení milosti. Vděčné obyvatelstvo Liou-čou mu vystavělo chrám, který je dnes chráněnou kulturní památkou podobně jako jeho hrob a mnohá místa, o nichž psal. A tak se naplnilo přání, které jednou – v narážce na své příjmení – vyjádřil v krátké básnické hříčce:

Guvernér Vrba z Vrbového města

sází vrby na břehu Vrbové řeky.

Ze žertu vznikne historka hezká,

co odehrála se před mnoha lety.

Až zemi bude krýt svěšených větví stín,

až k obloze vytáhnou se vznosné kmeny,

doufám, že lidé je spojí s jménem mým.

Ach, stydno mi, že ten čin větší nemá ceny.