Během staletí se na dalekém jihu rozvíjela lidová tvorba i různorodá autorská literatura stejně tak jako v jiných čínských oblastech. Literární tvorbě se tu nevěnovali jenom čínští úředníci, vysíláni sem za trest, k úřednickým zkouškám byli občas připouštěni rovněž příslušníci některých nechanských národů. Patřili mezi ně i předkové dnešních Čuangů. Bohužel se až donedávna věnovalo jejich tvorbě málo pozornosti, zůstávala ve stínu hlavního proudu čínského písemnictví. Přitom však jde o poměrně rozsáhlou autorskou literaturu, psanou čuangsky i čínsky. Čuangští literáti klasického období, ať už psali v kterémkoliv jazyce, upřednostňovali poetickou tvorbu, vždyť Čuangové se po celé Číně proslavili jako "zpívající národ". Lidová písňová tradice pro tyto autory častokrát představovala vzor hodný následování a díky jejich etnomusikologickým zápiskům se aspoň část starověkého poetického bohatství zachovala i pro nás.

Čuangové měli dostatek času naučit se dokonale psát čínsky, protože už v době prvního sjednocení Číny ve 3. století př. n. l. byly na jejich území zakládány soukromé konfuciánské školy. V této tradici se pokračovalo i v dalších stoletích. V análech z tchangské doby (6.–9. století), bylo mimo jiné zaznamenáno rovněž několik jmen čuangských autorů, kteří tvořili básně typu š' a fu v klasické čínštině, z jejich tvorby se však téměř nic nezachovalo. Od sungské doby (10.–13. století) již byla čínsky psaná tvorba čuangských literátů na jihu dost rozšířená a běžně zařazovaná do básnických sbírek.

Největší rozmach zaznamenala čuangská literární tvorba za poslední dynastie Čching. Tehdy už bylo v Kuang-si více než sto padesát škol různého typu, obecných i soukromých, a u státních zkoušek excelovalo stále více čuangských absolventů, i když málokterý z nich pak dostal odpovídající úřad. Někteří z těch nejlepších dokonce oficiální hodnost odmítli, protože se nechtěli vzdát čuangského způsobu života.

Patřil mezi ně také Nung Keng-jao, jenž v první polovině 18. století psal klasická sedmiverší o životě ve svém rodišti Ning-mingu na dnešní čínsko-vietnamské hranici. Všímal si i půvabů venkovských žen. Mnozí z konfuciánsky vzdělaných čuangských literátů byli velice citliví na erozi tradičních národních obyčejů a odmítali život svých rodin podřídit čínským normám. Uvědomovali si, že právě rodinné zvyklosti jejich národ odlišují od majoritní společnosti a byli hrdí na to, že u Čuangů má žena mnohem důstojnější postavení než u jejich sousedů. Například v poémě "Óda na bosé nohy vesničanek" Nung Keng-jao opěvoval krásu přirozeně rostlých ženských nohou a protestoval proti tehdy velice rozšířenému čínskému zvyku ovazování ženských chodidel do tvaru "zlatých lilií", jenž přebírali i Čuangové žijící ve městech. Autor upozorňuje, že proslavené čínské krásky s drobnými nožkami neměly šťastný osud a nepříliš veselý je také život žen bohatých městských obchodníků. Nung Keng-jao dobře znal konfuciánskou literaturu a pro svou argumentaci využíval i příkladů z čínských dějin. V poémě se mimo jiné ptá, jak by legendami opěvovaná dívka Meng Ťiang-nü mohla na třípalcových lotosových nožkách putovat k Dlouhé zdi a slzami z ní vyplavit kosti svého manžela.

Jako protiklad k nesamostatnému způsobu života Číňanek závislých na mužských členech rodiny Nung Keng-jao zdůrazňuje volnost dívek a žen na čuangských vesnicích. Ty mohou svobodně projevovat své city, libovolně se pohybovat na veřejnosti a holdovat svým zálibám stejně jako muži. Autor popisuje život čuangské ženy těmito verši:

Nenosí vyšívané střevíčky, hedvábím nohy neovíjí pro krásu,

jen pivoňku či orchidej si utrhne dle libosti.

Někdy sedne do podřepu, manžel položí jí ruku kolem pasu,

jak divokých ptáků párek – šeptají si s radostí.

S mužem chodí někdy do rýžových polí.

Vystoupá po svahu, trním se často prodírá,

kozí stezkou, lesní prtí, i pěšinu strmou zvolí,

na trhu látky za hedvábí mění – uživit se tak klidně dá.