Dnes se budeme věnovat epické lidové písni neboli baladě, která má své důležite místo v čínské literatuře. Tato forma literárního projevu má v čínštině název jüe-fu. Už minule jsem vám vážení posluchači představila jednu z nich. Byla to balada Mulan. Ale dříve než se budeme věnovat dnešní jüe-fu pod názvem Letí pávi... uděláme si ješte malou exkurzi do historie dynastie Chan (206 př.n.l.- 220 n.l.), kdy tento pětislabiční syžetový literární žánr dosáhl největšího rozmachu.

Když vůdce lidového povstání Liou Pang v roku 206 př.n.l. porazil své spojence, stal se císařem opětovně sjednocené říše Západní Chan. Vůbec poprvé usedl na čínský trůn člověk neurozeného původu. Za hlavní město si nový panovník zvolil Chang An, dnešní Sian v provincii Šansi. Dynastie Chan postupem času disponovala obrovským lidským i materiálním potenciálem, ale byla ze severu neustále ohrožována nájezdy Hunů. S nima si poradil až císař Wuti, který nastoupil na trůn v roku 141př.n.l. Jeho vláda je dodnes oslavována jako jedna z nejlepších v čínské historii. Ve svých dovytaelských taženích se Wuti dostal až do Střední Asie, ale stihl ke své říši připojit i jižní území a Mandžusko a Koreu.

Císař Wuti byl však nejen skvělým vojevůdcem, ale také milovníkem umění. V roce 120 př.n.l. založil Hudební úřad, jehož úkolem bylo shromažďovat lidové písně. Zřízením této instituce a zásluhou její dlouholeté činnosti se dochoval značný počet lidových písní z oné doby, zejména z jižních oblastí říše, zachyceno však bylo i několik desítek severních jüe-fu, jako je dnešní Letí pávi... Vznikla praděpodobně na sklonku dynastie Chan v letech 196-220. Přestože později pravděpodobně došlo k jejím zásahům ze strany literátů, balada si zcela uchovává charakter lidové písně.

Rozsáhlá epická báseň pojednává o tragické lásce dvou mladých lidí v kontextu rigorozních zásad feudální morálky. Staví do protikladu přirozený lidský cit a svazující dogmatiku ortodoxního konfuciánství. Mladá žena, paní Liou se z lásky provdá za malého úředníka Ťiao Čung-čchinga...

„V třinácti hedvábí uměla jsem již tkát,

v čtrnácti šaty šít a také vyšívat,

v patnácti na loutnu hrát jsem se učila,

v šestnácti v přednesu básní se cvičila.

Potom jsem, pane můj, za vás se provdala,

v srdci svém často však smutek jsem skrývala.

Vy jste byl v úřadě, daleko mnoho mil,

žil jste jak káže mrav, váš cit se nezměnil,

však v prázdném pokoji já sama zůstala

a naše setkání tak vzácná bývala!

Ale tchyně svou mladou snachu neměla moc v lásce a jednoho dne, i přes protesty svého syna, rozhdola se vyhnat jí z domu....

Mladý muž před matkou kleká na kolena

A s hlavou skloněnou zoufale zasténá:

„Bude-li žena má muset pryč odejít,

nechci se nikdy již podruhé oženit..."

V matce hněv propuká, se zlobou na líci

začne tlouct na lůžko dřevěnou palici:

„Taková troufalost, tohle už přestává,

jěště se před mnou té ženské zastává!

Dosti slov, nebo víc za sebe neručím,

však já tě tvou matku poslouchat naučím!"

Tchýní vypuzena paní Liou se vrací do domu svých rodičů také s pevným rozhodnutím, že už se nikdy neprovdá. Ale přinucená rodinou k novému sňatku, skočila do vody a utopila se. Když se to její bývalý manžel dozvěděl, spáchal také sebevraždu...

Když slyšel mladý muž tu zprávu děsivou,

poznal, že navždy ztratil již družku svou.

K stromu se potácí s posledním zbytkem sil,

na jeho větvi se v zoufalství oběsil...