Jarní svátky končí závěrečným, Lampionovým festivalem, a to v Číně znamená definitivní příchod jara. Lidé v tento den po slavnostní rodinné večeři vyrazí do parků a chrámů, aby se kochali záplavou krásných lampionů a světélkujících postaviček z čínských legend a pohádek. Prostě Lampionový den, který připadá vždycky na 15. den čínského lunárního nového roku je pohádkovým dnem pro děti i dospělé.

A že je to hodně starý svátek o tom vypovídá i báseň Zapadá slunce, rozžhavené zlato od básnířky Li Čching-čao, která žila za dynastie Sung (960-1276). Báseň byla složená na nápěv písně Potkávám věčné štěstí a autorka v ní rozvíjí staré vzpomínky, které se jí zmocnily právě o Svátku lampionů. Prosím vyslechněte si jí v překladu Ferdinanda Stočese.

Zapadá slunce rozžhavené zlato.

Zlehounka soumrak prolíná

večerní červánky.

Kde asi měškáš? Na jakém světě?

V mlze se ztrácí žlutavá zeleň vrb.

Za zvuku flétny smutně padají

švestkové květy.

Kolikero nálad v srdci člověka

jaro vyvolává?

Dnes v noci započne slavný festival.

Vlahý je podvečer.

Přikvapí záhy vítr a déšť?

Na dnešní oslavu přišli mě pozvat.

Příjemně voní vzácnými koní zažený kočár.

S díky se omlouvám přátelům od vína,

druhům v básnění.

Skvělé dny kvetly nám kdysi

na sever odtud v císařském městě.

V ženských komnatách volným časem

jsme tehdy oplývaly

a ze svátků zvláště jsme vítaly

průvod lampionů...

V slavnostních kloboucích zelená pírka,

ve vlasech stuhy zlatem protkané,

jedna druhou šatem i půvabem chtěly jsme zastínit.

Teď už jsem povadla.

Ve vlasech vítr, na spáncích jíní,

bojím se vyjít do noci.

Raději sama, ve stínu záclony

naslouchám hovoru a smíchu v ulici ...

Li Čching-čao byla pozoruhodná básnířka a esejistka sungské doby. Narodila se v roce 1084 ve vysoké úřednické rodině. V dětství se ji dostalo velice pečlivé výchovy a vzdělání. Ve svých 21 letech se vdala za talentovaného básníka Čao Ming-čchenga, jenž se později stal vysokým státním úředníkem. Tento manželský pár oplýval jenem literárním nadáním, ale i sběratelskou vášní. Výsledkem systematického sbírání uměleckých předmětu byla rozsáhlá sbírka, kterou společné popsali v podrobném katalogu. Poklidný život sungského císařského dvoru přerušil v roce 1127 vpád Džürčenů ze severu a severovýchodu. Císařský dvůr se tehdy úprkem stěhoval na jih země. Tehdy, v bojích a při útěků na jih Li Čching-čao a Čao Ming-čchen přišli o většinu své umělecké sbírky. Básnířka pak žila v různých městech na jihu země a zemřela pravděpodobně někdy kolem roku 1151. Ovšem téměř 30 let předtím pohřbila svého manžela a žila prakticky sama.

Poezie Li Čching-čao byla úzce spjata s jejím osobním životem. Její básně, plné šťastné pohody ze šťastného období jejího života, se ve stáří mění v tesknou poezii. Jazyk básní byl velice melodický a využívala všech poetických kvalit hovorového jazykového projevu. Svůj literární talent prezentovala i v esejistické tvorbě. Své schopnosti esejistické dokázala mimo jiné i v biografickém doslovu ke Katalogu, kde líčí katastrofu, která jí a jejího manžela potkala.

Většína její tvorby se ztratila. Zachovaly se dvě sbírky, a to Píseň průzračného nefritu a Doslov ke katalogu uměleckých sbírek. Obě, spolu se všemi jejími zachovanými básněmi vyšly v češtině v roce 1962 pod názvem Spisy Li Čching-čao. Česká antologie Jara a podzimy staré Číny, 1961.