Jak staří Číňané nahlíželi na smrt a jak se v průběhu staletí měnil pohřební rituál? Smrt a pohřeb neznamenaly nikdy pro Číňany konec závazků vůči zemřelým, protože mrtví pro ně žili dál a vyžadovali uctívání a výživu, která se pochovávala spolu s mrtvým, ale stejně pak byla poskytována i nadále formou obětin v chrámech předků.

Za dynastie Shang se na věštebných kostech objevují nápisy, které se pokoušejí stanovit, co by bylo tou nejblahodárnější obětinou: voli, vepři či dokonce lidské oběti. Archeologické vykopávky v shangském hlavním městě An Yangu odhalily důkazy o lidských obětech, což vědce nijak nepřekvapilo, protože o obětování lidí najdeme zmínky i v tradičních literárních záznamech. Dobře je známa stížnost Konfucia používat při pohřbech hliněných sošek místo lidských obětí. Konfucius zastával názor, že tato praxe odráží vědomí o lidské postradatelnosti, i když není prolita žádná krev.

Jeden z králů shangské dynastie Wu Ding (vládl pravděpodobně 1215 – 1190 př.n.l.) nechal hrobku své nejoblíbenější manželky Fu Hao vybavit neuvěřitelným bohatstvím. Říká se, že král svou ženu tak velmi miloval, že ji nechal velet i svým vojskům. Po její smrti velmi truchlil a o mnoho let ji nepřežil. V její hrobce se našly opravdové poklady: přes 400 bronzových předmětů, 590 řezeb v nefritu a téměř 7000 mušlí kauri, mimo to tu archeologové objevili 16 lidských obětí. Bylo šťastnou okolností, že král Wu Ding nechal nad hrobkou své milované postavit chrám, díky jehož základům se hrobka uchovala neporušená až do roku svého objevení 1976. Mnoha jiným hrobkám šangských králů včetně Wu Dingovi nebylo zdaleka dopřáno tak dlouhé období pokoje.

Časté vylupování hrobů už ve starověku dalo podnět k diskusi, která trvala velmi dlouho a to: který druh pohřbení je nejvhodnější? Pro Konfuciovy stoupence byla tato otázka velmi aktuální, protože jak se zdá, mnoho z nich se živilo jako profesionální obstaravatelé pohřbů. Řádný pohřeb zesnulého patřil k projevům synovské oddanosti – hrob nesměl být ani tak mělký, aby mohla mrtvolu vyhrabat zvěř, ani tak hluboký, aby do něj vsakovala podzemní voda. Pokud byl bohatě vybaven provokovalo to lupiče.

Již Konfucius zdůrazňoval, že obřady zaměřené na uctívání předků musí být smysluplné a nesmějí být pouhou podívanou. Rituální praxe zmíněná Konfuciem trvala pak celé tradiční dějiny Číny, Konfucius pokládal za nutné, aby syn truchlil nad smrtí rodičů plné tři roky, to znamená období smutku od něj vyžadovalo, aby se vzdálil na tři roky z veřejného života. Což bylo kritizováno jako přehnané již ve starověku, ale stoupenci konfucianismu to považovali za emociální nutnost.

Kolem pol. 3. st. př.n.l. se objevuje kritika příliš okázalých pohřbů: „Přemrštěnost se považuje za chvályhodnou, skromnost za ponižující. Lidé se neřídí podle toho, co je výhodné pro mrtvé, ale jenom tím, že by je živí mohli chválit nebo hanět. To nejsou city milujícího rodiče nebo oddaného dítěte." V textu dále najdeme popis výbavy tehdejší hrobky: „Státy jsou stále větší a rodiny bohatší, a tak i pohřby jsou pořád složitější. Takový pohřeb zahrnuje perlu vloženou zemřelému do úst, nefritový rubáš pokrývající tělo jako rybí šupiny, hedvábné šňůry a bambusové doklady, poklady z bronzu nefritu i slonoviny, šperky, bronzové číše, nádoby na přípravu a podávání pokrmů, vozy tažené koňmi, oděvy, pokrývky, zbraně – příliš mnoho věcí, než by se daly všechny vypočítat."