Mongolští zakladatelé dynastie Jüan na konci 13. století nedůvěřovali domácím čínským úředníkům, a proto podporovali příliv úředníků, vojáků, řemeslníků, umělců, učenců i obchodníků ze sousedních zemí. Většinu mezi nimi představovali přívrženci islámu ze střední a západní Asie, z Persie či Arabského poloostrova. Mongolové je spolu s Evropany řadili do druhé ze čtyř kategorií obyvatelstva a říkali jim se-mu-žen, doslova "lidé s barevnýma očima". V některé z těchto přistěhovaleckých vln přišli do oblasti Jen-menu v provincii Šan-si (dnes se nazývá Tajský okres) též předkové jednoho z nejlepších muslimských básníků minulosti Saduly.

Badatelé dodnes uspokojivě nevyřešili otázku jeho původu a životních osudů, vyčerpávající odpověď na ni nedává ani kronika rodu Sa z Jen-menu. V některých pojednáních se dokonce můžeme dočíst, že byl rodem Mongol či Arab. Nejčastěji je však uváděn jako autor národnosti Chuej, tedy čínský muslim. Soudě podle jména, jeho rod se k muslimským kořenům opravdu hlásil. Sadula je totiž poněkud zkrácená čínská verze arabského spojení "Sa'adu Allah", což můžeme volně přeložit jako "štěstí Bohem darované". Podobný význam má i jeho čínské osobní jméno Tchien-si, "Nebeský dar". Jako příslušník zchudlé aristokracie se musel v životě dobře otáčet, a snad právě proto si vybral jméno s tímto významem.

Nevíme, kdy přesně se narodil, bylo to však někdy počátkem 14. století. Jako mnoho jeho souvěrců v té době, věnoval se i Sadula původně obchodování daleko od rodných míst a putoval po jihočínských provinciích, nicméně láska k literatuře a vzdělání ho brzy přivedla na cestu konfuciánských učenců. V roce 1327 získal po úspěšných císařských zkouškách své první místo v byrokratické hierarchii. Jeho úřednická kariéra však nebyla příliš úspěšná, nikdy nezastával významnější postavení, a proto se v starším věku věnoval raději literatuře a malířství.

V jeho tvorbě se odráží znamenitá znalost literární čínštiny a klasického písemnictví, současně je však také výrazně poznamenaná životními zkušenostmi autora. Sadula si na svých cestách všímal nejenom přírodní krásy a historické pamětihodnosti, hodně se zajímal rovněž o osudy prostých lidí a celkovou společenskou situaci. V delších básních typu fu a cch' protestuje proti neustálému válčení a neúnosně vysokým daním, častokrát také ve formě vzpomínek na slavnou minulost kritizuje současnou politiku. Například v nostalgické básní "Vzpomínka na Zlaté kopce" v posledních verších upozorňuje, že navzdory všudypřítomným ruinám příroda zůstává stále nádherná, čímž vyjadřuje skrytou touhu po návratu zašlé slávy bývalého hlavního města. Ťin-ling, Zlaté kopce, je totiž starý název Nankingu.

Temná noc. Pustým městem

víří nebezpečné jarní vlny.

Minulost. Srdce se žalem plní

– z dávného království jen stopy zbyly.

Nad ruinami, co zarostly travou,

létají vrány a slunce zapadá.

Dozněla píseň pod nefritovým stromem, jen podzimní mlha studí

a rozbitá studna jak zmrzlá cikáda slzy roní.

Nicméně hora Ťiang se stále zelená

a řeka v Čching-chuaji jasnou modří svítí.

Sociální cítění projevoval i jako úředník. Když v roce 1329 byla značná část Číny postižená rozsáhlými povodněmi, žádal nadřízené, aby otevřeli státní sýpky a pomohli hladovějícím. Rozčarování z neadekvátní odezvy císařských úřadů na tíživou situaci statisíců čínských rolníků se odrazilo i v Sadulově tvorbě. Mnoho z jeho nejpůsobivějších básní je prodchnuto rovněž hlubokým soucitem s prostými ženami, které v bojích ztratily muže a syny, celé dny pracují a stejně nikdy nemají dost na své živobytí, nezřídka jsou nuceny prodávat mladší dcery, aby uživily rodinu. Proto se v posledních verších básně "Průsmyk Ťü-jung" ptá:

Pročpak Nebesa nesoustředí své síly,

proč nezaženou Boha války za hranice čtyř moří?

Muži by mohli orat v polích, ženy příst a zavládl by klid.

Navždy. Válčení – to už nikdo nesmí chtít.