Součástí lidové tradice Čuangů a dalších etnických skupin žijících zejména v jihozápadní Číně jsou rituální hry, nebo-li "nuo." Na jejich počátky se vztahují obřady čínského dávnověku.

Archeologické nálezy z doby Šang dokazují, že posvátné obřady vymýtající zlo a nemoci se prováděly již tehdy. Historické prameny uvádějí, že za dynastie Čou se například u dvora konaly rituální obřady. Vedl je zvláštní dvorní úředník, který měl na sobě rituální masku a oděv, jenž tvořily důležitou součást obřadu.

Rituální hry „nuo" jsou transformací původních šamanských obřadů, doplněných o některé obřady taoistické, buddhistické a konfuciánské. Vznikly vlastně spojením původního animismu, obřadu uctívání předků a čínského lidového náboženství.

Tyto lidové hry se většinou předváději v důležitých dnech zemědělského kalendáře nebo u příležitosti významných událostí života celé komunity, či jednotlivce. Hrají se o lunárním novém roce, svátcích místních božstev, během pohřebů, či svatebních obřadů

V čuangských rituálních hrách vždy vystupuje skupina obřadníků z několika sousedních vesnic, což ale není jejich hlavní povolání. Jinak se živí zemědělstvím, řemeslem nebo obchodem. V mnoha případech se toto poloprofesionální herecko-magické povolání v rodinách Čuangů dědí z generace na generaci. Součástí dědictví jsou i přesné zápisy zpívaných a mluvených pasáží jednotlivých rituálů ve staročuangském znakovém písmu.

Stát se obřadníkem vyžaduje tři roky učení u zkušeného mistra. Budoucí obřadník se musí naučit přednášet svatá písma, trénovat tanec a akrobaci a jiné dovednosti. Jsou to poloprofesionálové, kteří mohou zakládat rodiny, nemusí dodržovat zákazy v pití ani v jídle. Působí vždy ve skupinách pět až dvanáct obřadníků. Nosí masky, často i zvláštní oděvy.

Jako solistky působí v čungském rituálním divadle čuangské šamanky neboli ženská média. Šamanka je do domu zvána v případě nemoci, k výběru příznivého času a místa pro významné události a podobně. Šamanka při produkci nepoužívá masku, pouze si někdy kryje obličej vějířem upleteným z travin. Často sebou nosí "nebeskou loutnu", vlastnoručně vyrobený jednostrunný nástroj, jimž si udává rytmus. Dalším doplňkem její šamanské produkce jsou dřevěné věštěbní destičky. Drží je v rukou a otevíráním a zavíráním dlaní vydávají zvuk podobný kastanětám. Mužská média, na rozdíl od ženských se tak často v čuangských rituálech nevyskytují.

Scénické představení je obvykle vsunuto mezi jednotlivé obřady šamanského charakteru. Často jsou to odlehčující zábavné skeče za aktívní účastí obecenstva.

Masky čuangského rituálního divadla byly tradičně dřevěné. Používalo se dřevo tungové, topolové či kafrovníkové. Vyráběly se i z pálené hlíny. Dneska se masky tvarují z bambusové nebo papírové drti. Podle způsobu nošení se masky dělí na jasné a temné. Ty temné pokrývají celý obličej. Jasné masky se nasadí na čelo nebo vrcholek hlavy účinkujícího tak, aby byla viditelná pro obecenstvo stojící na vyvýšených místech. Čuangské rituální divadlo se totiž obvykle předvádí ve volné přírodě. Masky s převahou bílé barvy nebo jiných světlých barevných odstínů indikují jemné a přátelské role, zatímco temné zbarvení naznačuje povahu výbušnou.