V plejádě starých čínských básníků a spisovatelů se jenom sporadicky setkávámě s ženskými představitelkami literárních žánrů. Jedna z nich, Cchaj Jen žila za dynastie Chan (206 př.n.l.- 220 n.l.). Ze severu tehdy neustále dorážely na čínské území hunské kmeny, ale říše dosáhla svou do té doby největší rozlohu a zabírala část jižní Číny, Vietnamu, Koreje a Turkestánu. Nové obchodní cesty, zejména hedvábná cesta umožnily rozšíření obchodu až na břehy Středomoří a dále do Evropy. V této době už Číňané začínají psát na papír, jenž byl vynalezen právě za dynastie Chan.

Básnířka Cchaj Jen (162-239) byla dcerou dvořana, básníka a hudebníka Cchaj Junga. Byla to velmi nadaná dívka, která vynikala literárníma a hudebním talentem. Vdávala se velmi mláda, ale záhy ovdověla. V roce 194, ve věku 34 byla unesena Huny a stala se manželkou hunského náčelníka. Asi po 12 letech byla vykoupená zpátky na příkaz chanského generála Cchao Cchao, který na sklonku chanské doby uzurpoval část říše a prohlásil se císařem a zakladatelem další dynastie Wej.

Když se Cchaj Jen vrátila do Číny trápila se steskem za svými dětmi, které musela nechat v hunském zajetí. Své zážitky z nedobrovolného pobytu u Hunů vylíčila v několika dochovaných baladách s názvem Báseň o hoři a zoufalství. Přeložila ji Zdenka Heřmanová a přebásnila Milada Bláhová.

Hraniční kraje, vy nejste Čína!

Chybí tu řád a spravedlnost.

Na pustých pláních jen samé jíní

a severák v létě zas denní host.

Vítr rve šaty, vyje a kvílí,

uši až z toho zaléhají.

Čas prchá. Vzpomínám na otce, matku,

oči se slzami zalévají.

Někdy sem zavítá cizí host z dálky.

Jak to jen uslyším cítím se líp.

Běžím se zeptat, co nového doma.

Dovím se málo. Kolik let to může být?

Jednou jak zázrakem splní se tužba.

Příbuzní přišli mě vykoupit.

Vezmou mě domů, do staré vlasti.

Synkové však se mnou nesmí jít!

Pokrevní pouta jsou přírodní zákon,

nelze je zpřetrhat z ničehonic.

Budem si vzdálení v životě, v smrti.

Nemohu odejít od dětí pryč!

Synek se zavěsil na moji šíji.

„Ty nám chceš odejít? Ale kam?

Že prý nás opustíš, říkají.

Kdy se zas vrátíš, maminko, k nám?

Vždycky jsi bývala na nás tak hodná,

Proč už dnes taková nejsi, maminko milá?

Jsem jěště moc malý, budu se trápit,

že jsi nás, maminko, opustila."

Dívám se na děti. Srdce mi puká.

Mysl se mate, zešílím snad.

Ruce je hladí, vzlykám a kvílím.

Vůze se už pohnul. Zůstaňte stát!

Kdo v stejném zajetí tady žili,

s nářkem mi za chvíli sbohem dají.

Jen já jediná vracím se domů!

Pláčem se dusí a zalykají.

Krátce po svém návratu do Číny byla Cchaj Jen opět provdána. O jejím dalším životě už není nic známo. Její pohnuté životní osudy se později staly námětem mnoha literárních děl.