Slavný čínský buddhistický mnich Süan Canga (Xuan Zang), který žil v letech 630 – 644, podnikl dalekou cestu do Indie, aby získal buddhistické sútry v původním znění. Z Čchang-anu, dnešního Sianu si to namířil do Taškentu a Samarkandu v dnešním Uzbekistánu a pak přes afghánský Kábul a kašmírsky Šrínagar dorazil do Indie. Tady strávil mnoho let studiem buddhistických svatých písem. Své zážitky slavný mnich zpracoval v cestopisu s názvem „Zápisky o západních krajinách za Velkých Tangů."

Ten se později stal podkladem pro další slavný román Putování na západ (v českém Opičí král). Napsal ho známý čínský románopisec Wu Čcheng'en, který žil v 16. století, za vlády dynastie Ming. Prosté vyprávění tchangského mnicha Wu Čcheng přetvořil v jedno z nejbarvitějších a stylisticky nejdokonalejších děl čínské beletrie. Kniha Putování na západ se skládá ze tří samostatných částí a má celkem 100 kapitol.

Hlavní postavou je opičák Sun, který si založí opičí království a dosáhne kouzelné moci. O tom pojednává první část románu. Ve druhé, delší části autor líčí cestu mnicha Süan Canga do Indie, v doprovodu opičáka Suna, Čuníka a Písečného mnicha. V průběhu dlouhého putování se setkávají s mnoha nástrahámi zlých božstve a démonů. Ovšem díky opičákové chytrosti a odvaze to vždycky všechno dobře dopadne.

Překlad do češtiny s názvem Opičí král je dílem Zdenky Heřmanové. Dnes si, vážení posluchači, začneme číst epizodu o tom Jak patriarcha Subódhi prozradil Opičákovi tajemství nesmrtelnosti.

'Opičák vyšel z hlubokého lesa a asi po sedmi osmi mílích cesty opravdu uviděl jeskyni. Vrata byla zavřená, vůkol bylo ticho a nic nenaznačovalo, že by zde někdo bydlel. Opičák si vyskočil do větví borovice a začal loupat semínka z šišek. Za chviličku uslyšel zavrzání, devře jeskyně se otevřely dokořán a vyšel velice půvabný hošík. Hned na první pohled bylo vidno, že to není jen obyčejný smrtelník.

„Kdo to tu tropí neplechu?" vzkřikl hošík.

Opičí král seskočil střemlav ze stromu a hluboce s uklonil:

„Vzácný panáčku, jsem učedník, který se chce učit nesmrtelnosti. Jak bych se mohl opovážit tropit zde neplechu?"

„Náš učitel práve skončil svůj odpočinek a chystá se zahájit výklad písem. Nařídil mi, abych šel otevřít dveře, že prý tam čeká někdo, kdo chce vstoupit do učení. To máš být ty?"

„Ano, to jsem já, to jsem já," usmíval se Opičí král.

Před nimi se otevřely komnaty a paláce, letohrádky z perel a síně z drahokamů. Nakonec přišli k stupínku z nefritu, na němž zpříma trůnil patriarcha Subódhi. Po obou stranách pak stálo třicet dalších nesmrtelných. Opičák se uklonil až po pás a několikrát pobil čelo o zem. „Ukáž mi, jak umíš chodit," vyzval ho patriarcha. Opičí král se vypjal a kolébaje se ze strany na stranu přešel dvakrát kolem.

„Máš tělo ohyzdné jako makak druhu husun, co se živý borovými šiškami. Dám ti tedy podle tvýho těla příjmění Sun," děl patriarcha.

„Desettisíckrát děkuji, vzácný učiteli, za milost. Když už mám příjmění, poctěte mne jěště jménem."

„Dávám svým učedníkům jména podle dvanácti cností. Ty jsi učedník desátého řádu. Na tebe tedy připadá pochopení. Dávám ti tedy řádové jméno Wukong, to jest ten, který pochopil prázdnotu."

Opičák byl svým novým jménem neobyčejně nadšen, radostí poskakoval kolem patriarchy a hluboce se mu na znamení díku ukláněl.