Polovina října 2007. To je doba, do které se datuje můj příjezd do Číny. Šlo o mé první setkání s Asií a moc dobře z toho nevyšla. Na pekingském letišti mě přivítala tak hustá mlha, že jsem ani nedohlédla na odbavovací halu, ztratilo se mi zavazadlo a imigrační policie mě nechtěla vpustit do země, neboť byl nějaký problém s mým vízem. Řeknu vám, ten den jsem to chtěla okamžitě otočit a letět zpátky na sympatické vídeňské letiště.

Že to nebude pobyt úplně jednoduchý jsem pochopila záhy – nikdo nemluvil pořádně anglicky, a pokud se už někdo našel, měl silný čínský přízvuk. Musím se přiznat, že ještě dnes mnoha Číňanům, především v telefonu, nerozumím.

Byla jsem překvapená, že ani mladší generace se anglicky nedomluví. V naivní představě jsem doufala, že se v hlavním městě přece jenom nějak komunikovat v cizí řeči bude dát. No, z míry jsem byla vyvedena velmi záhy. Jediné, na co se mnoho mladých puberťáků (u těch by to člověk s přimhouřenýma očima ještě skousl, ale co ty starší ročníky!) zmůže, je pokřikovat „Hello!" a ti zdatnější se zmůžou ještě na frázi typu „How are you?" a nebo „Nice to meet you!". Obvykle tyto věty vykřikují v okamžiku, kdy jste je právě minuli.

Je to mnohdy dost obtěžující a hlavně ze začátku člověk neví, jak na výkřiky reagovat. Někdy, když jsem v ráži, tak na dotyčného spustím v angličtině. To jej pak mrzí, že na mě vůbec promluvil.

Každopádně, jak už z výše uvedeného vyplývá, jediná možnost, jak tu přežít ve zdravém duševním stavu, je naučit se alespoň trochu čínsky. A věřte, není to žádná legrace, když máte pracovat a ještě si při tom opakovat psaní znaků, výslovnost 4 tónů, slovíčka ... Proto obdivuji každého, komu se podařilo naučit se čínsky obstojně a v době, kdy pracoval na plný úvazek.

Ptáte-li se, jak jsem na to já, musím říci, že čínština není mojí silnou stránkou, obvykle mi nerozumějí, když použiji celou větu, ale hlady bych snad nezemřela. Není to na žádné duchaplné konverzace, ale podstatné je přežít!

Z Pekingu vás zdraví Ivana! Zai jian!