Musím se veřejně přiznat, že k hloubkovému průzkumu pekingských nočních podniků a barů jsem se dostala dost pozdě, po více než dvou letech pobytu v čínské metropoli. Ne že by mě dříve nechával víkendový noční život čínské zlaté mládeže a cizinců chladnou, ale většinou jsme se s kamarády domluvili na večeři, na které jsme nakonec „zkejskli" do pozdních hodin, a pak jsme se maximálně vrhli do tance v mainstreemových klubech Kokomo nebo Bar Blu na Sanlitunu a večer nebo spíše noc jsme zakončili u pultu Kebab Republic s pitou naditou opečeným jehněčím masem v ruce.

K onomu podrobnému průzkumu nočních podniků mě vlastně přivedla Becherovka. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, této česká likérka vstoupila před nějakou dobou na čínský trh a prostřednictvím večírků ve vyhlášených podnicích se snaží přilákat případné klienty – konzumenty, nejprve z řad čínské smetánky, postupně i další. Večírky pořádá v nejnovějších trendy klubech, které jsou známé především mezi příznivci „tuc-tuc" a taneční hudby a kde si je možné zakoupit koktejly namíchané z českého, původně zažívacího, likéru.

Už někdy v únoru jsem měla možnost podívat se do vyhlášeného podniku G3, o němž jsem v minulosti mnohé slyšela, neb je v rámci české komunity relativně proslulý a mnozí pánové v něm tráví dlouhé večery. Jeho majitel studoval češtinu, a když se dal na byznys spojený s provozem nočního podniku, usmyslel si, že v něm musí pracovat česká děvčata. Českým tanečnicím svíjejícím se kolem tyče se ale po několika měsících jejich práce zajedla a brzy byly nahrazeny dívkami z Ruska.

Zmíněný klub je vskutku mondénní, tmavé stěny doplňují velkoplošná zrcadly, tmavě fialové závěsy, černou kůží potažené divany. Nechybí chromované tyče a tajemná zákoutí a séparé místnůstky, které svádějí k dekadentním představám, co se v nich po nocích asi odehrává. A to jen na okraj dodávám, že oficiálně je v Číně prostituce zakázána. Střet s realitou je ale poněkud jiný. Ale to bych na tomto místě nechtěla vůbec rozvádět.

Klub Heihei, kde se Becherovka prezentovala čínské veřejnosti v Pekingu zatím naposledy, je poněkud „klasičtější". Velký otevřený prostor, stolky a gauče, dýmové efekty, obrovské repráky, systém laserového osvětlení, stroboskop. Tentokrát žádné spoře oděné bělošky i když jejich funkci mnohdy vyplní rozjařené a přiopilé čínské dívky.

Nechybí tu ovšem už neodmyslitelný čínský kýč, to už je úděl – Číňané nemají vytříbený vkus a na umělecky citlivého jedince se mnohdy řítí přeplácanost a přehnaná barevná kreativita.

Abych byla konkrétní, stěny a stropy místností klubu Heihei „zdobí" výjevy barokních oplácaných andělů a načesaných matrón sedmnáctého století a osvětlení prostor zajišťují křišťálové mnoharamenné lustry s bohatým ornamentálním zdobením. Dost pěst na oko, ale naštěstí se člověk mohl trochu „umrtvit" lahodnými koktejly.

Dva podniky nejsou reprezentativní vzorek a tak jsem se rozhodla, že ve svém privátním mini-výzkumu budu i nadále intenzivně pracovat. Takže se s vámi o své postřehy podělím někdy příště. Už jen čekám, kdy mi zase zazvoní mobil a manažerka Becherovky v Číně mě upozorní na další večírek.

Z pekingských klubů posílá pozdrav Ivana.