Historie lidstva se přímo hemží příběhy o tom, jak se dobrodružná výprava prosekala džunglí až do oblastí, kam ještě nevstoupila noha žádného bělocha a tam objevila zaručeně výzkumu-hodný kmen lidí, kteří žili způsobem, který si nikdo z nás neumí vůbec představit. Náčelník kmene pak pozval členy dobrodružné výpravy na slavnostní večeři, kde se servírovaly nejvybranější lahůdky jako například oční bulvy opic. Odmítnout by se nehodilo, náčelník kmene a vůbec, celý kmen, by se totiž mohl urazit, v důsledku čehož by dobrodružná výprava z různých příčin nemusela výzkum dokončit.

V takových chvílích mě vždycky na chvilku přejde „chuť" proslavit se na poli etnologie nebo dobrodružného cestování.

Bohužel, oční bulvy se často nemusí jíst jen na území neobjevených kmenů...

O Číně se říká, že se tady jí všechno (Číňané říkají to samé o lidech z provincie Guangdong. Co si myslí lidé z provincie Guangdong nevím…). A je to pravda. Často uváděným příkladem, nad kterým se svorně pohoršuje celý západní svět, je psí maso. Se psím masem jsem se zatím ještě nesetkala, i když vím, že mí přátelé jím byli coby vzácní hosté uctěni, jako nevídanou delikatesou. Ano, psí maso je určitě možné sehnat, ovšem toho, že vám bude tajně přimícháno do „guláše" se tady bát rozhodně nemusíte. Vykrmit psa, jako masožravce, je nesrovnatelně finančně náročnější, než vykrmit kuře. Psí maso je drahé.

Další proslavenou čínskou pochoutkou, jsou kuřecí pařátky, které už jsem překonala, a pak také smradlavé tofu, které nepřekonám nikdy.

Co mě ovšem včera celkem zaskočilo bylo něco tak malicherného, jako pokrm z osla.

Zdá se mi, že oslí maso se, na rozdíl od onoho často citovaného psího masa, jí v Číně celkem běžně. Když poznáte znak pro osla, občas si restaurací specializovaných na oslíky všimnete. Koneckonců, oslí maso nabízí docela pravidelně i naše rozhlasová jídelna.

Místního náčelníka jsem neurazila a oslí maso jsem poslušně snědla. Dobré vztahy uchovány. Když přišlo na přidávání, opravdu jsem měla pocit, že už nemám hlad. Opravdu jsem neměla, na oslí maso. Přitom maso z osla je něco na míle vzdáleného oční bulvě opice nebo hmyzu. Svalovina osla je řekněme biologicky stejná jako svalovina krávy nebo prasete. Což mě možná posunulo o krůček blíž k pochopení toho, proč i s těmito dvěma zvířaty můžou mít lidé z jiných kultur problém.

Ono nemít hlad asi není to stejné, jako dobře si pochutnat.

Pestrost lidských kultur, jídel, povah a předsudků je nekonečně inspirující a rozhodně výzva pro pochopení.

Jen tak pro zajímavost, co by asi musel sníst takový otrlý dobrodruh v dnešní době, aby se proslavil?

A jak dlouho ještě můžu žít bez bramborové polívky?