Tlačenice v metru, proud lidí ven, proud lidí dovnitř. Pak siréna a dveře se zavírají. Dva úhly pohledu, jeden z rozjíždějícího se vlaku a jeden na rozjíždějící se vlak. Na nástupišti zůstalo stát několik opozdilců, a také pár s kočárkem.
Napadly mě dvě myšlenky. První: „Kočárek? Tady?" Ta druhá se těžce vyjadřuje slovy, byl to spíš pocit soucitu a beznaděje „Za jak dlouho se jim asi podaří nastoupit do přecpaného metra. A podaří se jim to vůbec?"
Když jsem přijela před necelými dvěma lety do Pekingu, na kočárek tady člověk nenarazil. Jak rodiče, tak prarodiče nosili své ratolesti doslova na rukou. Také proto platí v Číně jiná pravidla slušnosti při nástupu do vozů veřejné dopravy a sednout se nepouští prvotně starší lidé, ale rodiče nesoucí svoje děti. Cizinci se nad tím často nechápavě pohoršují, zvláště když jsou děti už odrostlejší a místa k sezení se vzdorovitě dožadují. Tady je to ale zvyk, který jak vidíte má své opodstatnění. Ono, nosit celý den dítě v náručí, to není peříčko!
Tehdy v metru, není to tak dávno, jsem si všimla kočárku poprvé. Od té doby, jakoby se vyrojily všude. V parku u našeho sídliště a dneska dokonce vystupovala paní se skládacím golfáčem z autobusu.
Kočárky jsou užitečná věc. Koneckonců, proto je používáme. To, že se v jiné kultuře neujaly má svoje historické, kulturní nebo jiné praktické příčiny. Myslím to, že v Číně se často i v běžném životě tvoří zácpy, dělá z kočárku trošku nevýhodu.
Pro mě jsou přibývající kočárky symbolem změn, které probíhají v celé čínské společnosti. Jakousi bójí na hladině vlnícího se oceánu. Změn, které jsou překvapivě dobře patrné po necelých dvou letech pobytu.