Na rozdíl od renesančně načechrané Zlaté kapličky nebo proslule ježaté opery v Sydney okouzlí design Národního divadla v Pekingu svou jednoduchostí. Představte si misku na rýži z titanu a ze skla o průměru 212 x 140 m (pravda, trošku nepravidelná miska) a hloubce 46 m, překopte ji vzhůru nohama a Národní divadlo je tu. Pohupuje se na hladině jezera téměř v samotném centru Pekingu, kousek od rušné Changan jie, Náměstí Nebeského klidu a Zakázaného města.

Stavba divadla (National Centre for the Performing Arts – NCPA, kterému se ale běžně přezdívá „Vajíčko") byla zahájena podle návrhu francouzského architekta Paula Andreu v roce 2001 a provoz celého komplexu začal o šest let později, v prosinci 2007. Budova byla záměrně navržena tak, aby se stala okamžitě rozeznatelnou ikonou a symbolem „nového Pekingu".

Možná nejenom „nového Pekingu" ale i trošku nového pohledu na divadla jako taková. Po průchodu podzemním tunelem s proskleným stropem a výhledem přímo pod hladinu jezera, vás totiž čekají hned tři sály, koncertní, operní a činoherní, do kterých se vejde celkem 5452 diváků. Člověk se na chvilku neubrání pocitu multikina. Místo rudého sametu a pozlacených lóží jste usazeni na palubu dřevem obložené a do tmy mírně světélkující kosmické lodi. Málokdo je oblečen do večerního gala.

Nikdy bych nečekala, že se mi při mé poslední návštěvě Národního divadla v Pekingu (což bylo tuto středu), tolik zasteskne po nepohodlných lodičkách. Divadlo bývá synonymem i jakéhosi „svátečna" a to mi mezi paprsky lazerových ukazovátek uvaděčů a uvaděček, která vyhledávala rozsvícené telefony a fotoaparáty, chybělo. Na druhou stranu ale těžko říct, jestli v tom všem nakonec nebyl i kus úlevy. Je fajn jít do divadla v oblečení, které je pohodlné, nestresovat se potenciálními oky na punčochách a frontami v šatně. Dává to najednou pocit jakési snazší dostupnosti umění a to je něco, co si zasloužíme nejen my jako diváci, ale rozhodně i umění samo.

Tuto středu, tedy ve Svátek dračích člunů, se koncertní sál rozezněl ptačí řečí pod taktovkou světově uznávaného skladatele Tan Duna, který je mimo jiné autorem hudby k filmům Tygr a drak, Hrdina nebo Banket.

Krása.

Podvodním tunelem jakoby se procházelo do jiných světů. Možná to bude znít trošku pouťově, ale jak se ve správném „divadle" sluší a patří, uvidíte co jste ještě neviděli a uslyšíte, co jste ještě neslyšeli.