Když jsem někdy kolem roku 1999 dostala první zkušební email od spolužačky, která seděla u vedlejšího počítače v učebně informatiky, připadalo mi to jako zázrak. Samozřejmě se to neobešlo bez měření času a nadšených výkřiků. Dnes si život bez elektronické pošty neumím vůbec představit.

Je to jednoduše geniální. V klidu si sednete, rozmyslíte co chcete sdělit a prostě to napíšete. Na rozdíl od telefonního hovoru nerušíte příjemce zprávy v nevhodnou chvíli a neusurpujete si jeho čas výhradně pro sebe. Navíc můžete přiložit obrázky nebo texty. Až má vyvolený čas, všechno si přečte a prohlédne, celou věc si důkladně rozmyslí a když má ještě chvilku času, tak odpoví.

Jistě, jsou v životě i chvíle, kdy se bez telefonu neobejdete, nicméně pro oficiální komunikaci se mi zdá email perfektní.

Ne ovšem v Číně.

Když napíšete email, odpovědi se buď vůbec nedočkáte nebo v lepším případě přijde když už je dávno po všem. Nejdřív mě to trošku rozčilovalo. A tak jsem chodila kolem svých kolegů po špičkách a občas utrousila něco ve smyslu, že jsem poslala EMAIL.

Oni naopak chodili po špičkách kolem mě a občas zmínili něco o tom, proč ještě nemám účet na MSN.

Vzájemně jsme asi nevěnovali svým narážkám moc velkou pozornost. Email je přece nejlepší způsob komunikace, to ví každý.

A tak se celý dialog vlastně zasekl, protože nikdo z nás nebyl ochoten připustit existenci jiného informačního kanálu.

Ale na druhou stranu, divíte se? Se ségrou se nejčastěji potkám na Skypu, bývalé kolegy a spolužáky zase zastihnu na ICQ, někteří přátelé používají chat na Gmailu a kdybych přijala všechny pozvánky od známých na Facebook, už bych opravdu nedělala nic jiného než žila 100% virtuální život mezi komentáři od prostorově vzdálených blízkých a nestačila přepínat mezi okny jednotlivých messengerů.

MSN jsem se bránila asi rok. Dnes ho používám častěji než email. Jednoduše proto, že ho tady používají všichni. Komunikace je přece o tom, že se chcete domluvit. A když se chcete domluvit, musíte používat slova, o kterých víte, že je lidé, se kterými mluvíte, znají. Slova nebo komunikační kanály. Je to jedno.

Vlastně to není jedno. Někdy se může stát, že i když lidé mluví stejným jazykem, přesto si nerozumí. S tím se nedá nic dělat. O to víc je mi možná líto, ne o to legračnější se mi zdá, že lidé, kteří si rozumí se můžou minout jen proto, že nepoužívají stejný messenger.

Kruh se uzavírá. Moderní technologie jednoznačně usnadňují komunikaci. Zbytek je na nás. Já osobně nevím, kolik messengerů ještě unesu. Asi tolik, kolik bude nakonec potřeba. I komunikace má totiž svoje pravidla. Tedy, pokud se chcete domluvit. :D