Ve středečním blogu jsem se malinko zamyslela nad „důvody" visícího kláštera. Teď přidám ještě několik faktů o této jedinečné stavbě.

Historie visícího kláštera sahá až do doby vlády dynastie Severní Wei (386-584 n.l.). Podle legendy začal jeho konstrukci jediný muž, mnich Liao Ran, a od té doby byl klášter postupně rozšiřován, rekonstruován a přestavován, až do dnešní podoby.

Pro svůj projekt si Liao Ran vybral vzhledem k ideálním klimaticko-geologickým podmínkám horu Hengshan v kaňonu Jinlong, kterým protéká řeka Hunhe. Původně visel chrám asi 90m nad zemí, ale kvůli častým záplavám řeky a usazování materiálu, který s sebou přinášela na jejích březích, se hloubka pod klášterem snížila asi na 75 m.

Podle jiné legendy pracovalo na chrámu několik mnichů, kteří byli zavěšení shora více než stometrového útesu na lanech za opasky a dláty ve skále hloubili horizontální otvory pro nosné trámy. Ně ty pak vystavěli plošiny a na ně jednotlivé chámové síně a mezi nimi spojovací chodby.

Dočetla jsem se, že tyče, které chrámy podpírají mají naštěstí jen okrasnou funkci a žádnou váhu ve skutečnosti nenesou. Tato informace mě i zpětně uklidnila. Ono to tak opravdu i vypadalo, člověk si jen není tváří v tvář 75 m hloubce moc jist.

Na horizontální konzoly bylo během zhruba 1500 let historie umístěno celkem 40 místností o celkové rozloze 152 m2. Uvnitř chrámu najdete asi 80 soch, některé bronzové, kamenné, ale i hliněné.

I když jsem původně uvedla, že se jedná o taoistický chrám, je prý zasvěcen také Buddhovi a Konfuciovi.

Zdá se, že různé vládnoucí dynastie od dynastie Tang po poslední dynastii Qing věnovaly chrámu pozornost a dostatek finančních prostředků na jeho rekonstrukce a údržbu. Možná to ale zase nebyly tak vysoké částky, vzhledem k tomu, že díky výhodné poloze v závětří, stínu a vysoko nad rozbouřenou, rozvodněnou řekou, byl chrám chráněn před mnoha klimatickými vlivy, a tak se poměrně dobře zachoval.

V roce 1982 byl klášter zařazen na seznam čínských národních kulturních památek.