Také dnes bych Vás ráda opět zavedla na premiéru filmu „Muž, který změnil Šanghaj" a příběh vzniku zajímavého snímku vám trochu více přiblížila. Minule jsem Vám na svém blogu přinesla rozhovor s režisérem snímku Ladislavem Kabošem, který vysvětlil, jaké pohnutky ho vedly k natočení filmu o banskobystrickém rodákovi Ladislavu Hudecovi, který je autorem desítek staveb v Šanghaji (o nich jste se na našem webu už mohli dočíst).

Film vznikal dva roky a předcházela mu důkladná příprava materiálů, návštěvy míst, kde Hudec žil, a rozhovory s jeho potomky. Díky pečlivému pátrání našel kameraman a syn režiséra snímku Michael Kaboš za přispění architektova syna Thea Hudeca negativy filmů, které byly v dokumentu použity. Unikátní obrazové záznamy z první poloviny minulého století, dokumentující nejen tehdejší podobu Šanghaje a evropských měst ale i každodenní život architektovy rodiny, zaujímají dokonce až deset minut z celkového času dokumentu.

Zvukový záznam rozhovoru jste mohli slyšet na rozhlasových vlnách. Nyní vám přinášíme rozhovor s Michaelem Kabošem, kterého zpovídala reportérka Ivana Gášková, v psané podobě.

Obrázek 1 – premiéra filmu „Muž, který změnil Šanghaj" v divadle Grand Theater; foyer divadla s výstavou mapující dílo Ladislava Hudeca (Foto: Mao Iris/ Media Film)

Pro tento snímek byly objeveny staré negativy s filmem, jejich autorem je sám Ladislav Hudec. Jak se to stalo?

Já už jsem věděl, že nějaké filmové materiály existují, protože se o nich zmiňovaly děti, a celkově jsem tušil, že by mohly existovat nějaké filmové archívy. Když jsme byly podruhé v Kanadě, ne poprvé, protože poprvé jsme byli na obhlídce pro film a tehdy jsme hledali pouze fotografie, originální rukopisy a další zmínky o Ladislavu Hudcovi, ze kterých jme pak skládali jednotlivé střípky pro film. Při druhé návštěvě, když jsme už natáčeli, jsme se ptali konkrétně, jestli neexistují filmové archívy. Theo se přiznal, že někde v krabici na půdě má schované ještě po své matce role s filmem, které ale nikdy neviděl.

My jsme se pak rozhodli, že filmy přepíšeme, podívali jsme se na ně. Theo je měl i přepsané na kazetě, což udělal jeho synovec. Ale nicméně sám s rodinou se na ně nikdy nepodíval, ani na přepsané kazety.

Takže my jsme vynesli krabici s filmy, podívali jsme se na ně, podívali jsme se na přepsané kazety a Theo poprvé viděl sebe jako malého kluka se svým bratrem a se svojí sestrou tady v Šanghaji a na dalších místech. Bylo to pro něj velkým překvapením, že nás ty materiály zajímají. Theo sám říkal „Koho bude zajímat naše rodinná historie? Vždyť to jsou malí kluci, kteří běhají po zahradě." Jenomže vidíme zahradu z roku 1935, kdy Šanghaj vypadala zcela jinak, vidíme záběry Šanghaje a evropských měst z 20. a 30. let, protože Hudec hodně cestoval a všechny své cesty si dokumentoval jak fotograficky, tak i filmovým záběrem. Podobně dělal i obrázky nebo si kreslil skici.

Takže pro nás když jsme viděli tyto materiály, tak to byl úžasný objev a byli jsme úplně nadšení, že je můžeme zařadit do filmu.

Obrázek 2 – slovenský prezident Ivan Gašparovič v doprovodu režiséra snímku Ladislava Kaboša (uprostřed) vstupuje do Grand Theater (Foto: Mao Iris/ Media Film)

Co je na těch filmech ještě k vidění? Protože, jak jste naznačil, hodně cestovali a zaznamenávali svoje cesty.

Opravdu tam vidíme hodně cest, protože hodně cestovali, což v té době asi také nebylo obvyklé, protože přece jen cesta z Číny do Evropy trvala měsíc možná i více. Ale asi největší úspěch je, že na několika záběrech je i přímo Ladislav Hudec osobně. Je to jenom na několika, protože většinu času stál za kamerou, ale na několika málo záběrech je i on, takže samozřejmě tyto snímky jsou použity ve filmu.

Obrázek 3 – režisér filmu Ladislav Kaboš a syn architekta Theo Hudec před plakátem k filmu (Foto: Mao Iris/ Media Film)

Já se vrátím ještě zpátky k negativům. Vzhledem tomu, že ležely několik desetiletí někde v krabici, tak asi nebyly v optimálním stavu.

Byly ve velice zlém stavu, byl to velký problém je přepsat, protože jsme nejprve museli filmy odplísnit, protože byly zaplísněné, musely se nejprve vyčistit a ošetřit. A i pak byl problém filmy přepsat na digitální pás, protože nebyly skladované tak, jak by správně filmový materiál skladován být měl, takže film byl smrštěný a museli jsme hledat způsob, jak materiál přepsat. Což nebylo jednoduché, ale nakonec se nám to podařilo.