Jak jednou řekl můj přítel architekt Jan Benda, který momentálně působí v Šanghaji, „nevstoupíš dvakrát do stejné Číny." Měl na mysli města rostoucí doslova před očima a rychlý rozvoj země vůbec. Čína se mění ze dne na den a za 24 dní dovolené v Čechách je to nová, nepoznaná cizí krajina.
Ne, samozřejmě, to je trošku nadsázka, ale opravdu jen trošku. Jednou, když odjela domů na měsíc moje kolegyně Ivana, stihli vymalovat a k tomu kompletně přeskládat supermarket, kam jsme obvykle chodily nakupovat, zmizela jedna ulice se spoustou malých restaurací a nahradily ji základy nového obchodního centra (mimochodem to už dnes stojí) a ještě se změnil provoz na zdejší klíčové křižovatce. Postaven byl nový nadchod, všechny zebry zrušeny a okraje silnice byly obroubeny neprostoupitelným a nepřelezitelným kovovým plůtkem, aby lidé nemohli svévolně přebíhat vozovku.
Během mé letošní absence nebyly změny v naší části Pekingu tak dramatické. Všimla jsem si jen jednoho rozkopaného a zase zaceleného chodníku, jak cosi dalšího pokládali do země nebo možná opravovali. A také nedaleko, v okolí Wanshoulu, vyměnili chodník celý. Ploché dlaždice nahradila zámková dlažba. Na mnoha místech se také na stromech objevily různé druhy žároviček, které u nás bývají spojovány s vánocemi, tady ale myslím spíš rozjasňují nekonečnou zimní tmu a dodávají jí pohádkově romantický nádech.
Při dnešní cestě na vzdálené jižní předměstí Pekingu jsem zaznamenala změn o něco víc. Na nové lince metra, která byla v době mého odjezdu v poslední fázi výstavby, se už dneska proháněl vlak, i když zatím myslím teprve zkušební. Zásadně také postoupily pilíře pro nadzemní rychlovlakovou trať a nejrůznější stroje přeměnily bývalé koryto nedaleké řeky v krajinu, kterou si představuji na Měsíci. Řekněme staveniště. Ovšem čeho, to zatím těžko říct.
Nejnepříjemnější změna pro mě osobně bylo přesunutí autobusové zastávky z jednoho konce sídliště, kde bydlí moje učitelka čínštiny, na druhý. Výstup z busu při cestě tam jsem zvládla bez problémů a ještě jsem si libovala, jak je to fajn, že teď to mám k ní domů blíž. Při přesunu zpět ale nastal nečekaný problém, projíždějící autobusy totiž na téhle zastávce vůbec nestavěly. Kdybych tam bývala čekala sama, asi bych to brzo vzdala, mátlo mě ovšem, že se mnou v té zimě čekal (na jak se zdálo neexistující autobus) poměrně rychle se zvětšující hlouček Číňanů. A co bylo ještě zajímavější, někteří z nich průběžně odcházeli a pak se zase rychle vraceli, když zahlédli na obzoru zelený vůz veřejné dopravy, který ale stejně nakonec zase nezastavil. V určité fázi promrzlosti, která nastala asi po půl hodině odolávání silnému větru, jsem se vydala hledat nějakou jinou zastávku. Jak už zákon schválnosti velí, autobus, který konečně zastavil, se objevil přesně v okamžiku, kdy jsem byla akorát tak daleko, že nemělo cenu uvažovat o návratu.
Ono popravdě, 24 dní mimo, není žádná míra. Změna autobusových zastávek by mě překvapila tak jako tak. Čína se totiž nejvíc mění v noci, kdy různé práce nejméně ovlivňují běžný život davů. Takže město, do kterého vstupujete ráno, je opravdu plné překvapení. Možná proto se zdají všechny ty novinky tak náhlé, protože jeden den tam není nic a druhý den rovnou brána, ke které potřebujete vstupní kód. Nikde žádný rozházený materiál, který by vás varoval, pozor, tady se bude něco dít. Nene. A ráno už tam zase žádný materiál není. Takže člověk začne mít časem pocit, že bydlí v zemi zázraků.
