Stojím si tak ve frontě na metro a přemítám o tom, jak se čekání na metro za ty tři roky co jsem v Číně změnilo. Mluvím teď o postávání na nástupišti dokud nepřijede vlak. Lidé se postupně naučili vytvářet na označených místech zástupy, místo aby se hrnuli ve všech možných směrech.

Přemýšlela jsem, jak asi k té změně došlo. Co k ní vedlo? Protože vlastní zájem je přece ta nejlogičtější reakce, a kdokoli se jí vzdá na úkor spravedlnosti a prospěchu celku, bude zákonitě ušlapán nebo se nikdy nedostane do vlaku.

Ale podařilo se. Velkou úlohu v tom jistě sehrály kreslené filmy promítané ve vlacích, které si dělají nenápadnou legraci ze všech, kdo se tlačí, a nabádají tak cestující k dodržování jakýchsi pravidel. Zajímavé, být svědkem kulturních změn, zvláště těch, které bývají západem tak často vyzdvihovány a kritizovány.

Dnes jsem měla štěstí, vlak přijel téměř okamžitě a ještě v něm bylo pár volných míst a dokonce ani na nástupišti nebylo moc lidí. Na šipkách směřujících k jedněm dveřím jsem stála vlastně jenom já a ještě jedna slečna. Cestování mimo špičku je vždycky větší pohoda, dokonce možná až zábava.

Jedno volné místo nalevo, jedno napravo, akorát pro nás obě, říkám si. Když tu se náhle od někudy vynoří útlý chlapík s brýlemi a bezhlavou touhou si sednout v očích a obě nás předběhne. Ona, každá změna je asi proces se spoustou výjimek.

Muž a klidně se nacpe před dvě ženy?! „Ale prosím, poslužte si", ještě na něj s úsměvem pokynu. Utíkejte a tlačte se, když vám to za to stojí, když vám nedělá problém nechat nás dvě stát.

Protože muž se vřítil do vlaku nalevo a já to naopak měla blíž k sedadlu vpravo, vlastně jsem svým rádoby velkorysým gestem připravila o místo tu slečnu, která se ve všem ocitla naprosto nevinně. Nezdálo se ale, že by si to brala nějak osobně.

V klidu jsem si sedla a otevřela knížku. Nepřečetla jsem ještě ani dva řádky a už mi někdo na tu knížku klepe. Neochotně jsem zvedla oči od stránky a co to nevidím, zubí se na mě ten nedočkavý mladík.

Dokonce mě přinutil vyndat si z uší sluchátka. Dneska prý spal jen čtyři hodiny a teď jede za svou maminkou, kterou doprovodí do nemocnice. A jestli bych mu nedala telefonní číslo, že prý hledá někoho, s kým by si mohl procvičovat angličtinu.

Řekla jsem, že číslo bych mu nedala a na procvičování angličtiny nemám čas.

Odkud prý jsem? Česká republika (anglicky Czech, čínsky Jie ke)…. tak se jmenuju? Jeho anglické jméno je Harry. Asi jsem starší než on, že? A proč mu nechci dát kontakt? On je čestný muž! To rozhodně! Představí mě rodičům a jeho bratr je lékař čínské medicíny! To je náhoda, taky jede tam kam já! Kdyžtak mu nemusím dávat telefonní číslo, stačil by email nebo msn.

Na přestupu z linky 1 na okružní linku 2 došlo k mírné potyčce, protože jsem zvyklá přestupovat jinudy než on. Ale tamtudy je to kratší! Pojď! Já ti nelžu!

Nevěděla jsem, jak vysvětlit, že je mi jedno, kudy je to kratší. Že někam jdu a jdu tam sama, nikoli s ním. Že už jsem několika Číňanům před tím číslo dala, ne proto, abych se s nimi ještě mohla setkat, ale proto, že jsem je nechtěla urazit a nevěděla jsem, jak tak velký zájem o mou osobnost prostě, jednoduše a přitom slušně odmítnout. Nerada se koukám na někoho shora. Snažím se, abychom byli všichni, alespoň v mé hlavě rovnocenní. Snažím se jednat se všemi fér. Je Číňan v pomačkané košili horší než Američan v perfektně padnoucím obleku? Možná ano a možná ne, většinou to ale nepoznáte na první pohled. Hlavně jsem se nechtěla rozčílit, nechtěla jsem „ztratit tvář".

Když se na to dívám zpětně, měla jsem mu říct, že se omlouvám, ale že si chci číst. Protože to jsem opravdu chtěla.

Alespoň email! Mému příteli to jistě vadit nebude, protože on mi nebude psát zase tak často. Ani volat.

Tak k čemu ten kontakt tak moc chce? Upřímně, nevím o čem bychom si asi tak povídali. Možná jsem skeptická a už proto nemůžou tahle náhodná setkání nikdy dopadnout dobře. Předchozí „přátelé", co jsem jim dala číslo v rámci sebezáchovy, mě pak neustále zvali na večeři. Nikdy jsem nešla, protože udržet konverzaci by mě stálo hodně sil. Dávám prostě přednost lidem, které už znám a se kterými je rozhovor zábava a ne povinnost.

„To je smůla, že jsem toho zrovna dneska moc nenaspal. Nemáš kapesník? Ka-pes-ník. Potřebuju si vyčistit brýle. A nedáš mi tu adresu?"

Náhle telefonát. Pochopila jsem, že už měl někde dávno být a že si do telefonu vymýšlí výmluvu. Na mou stanici, kam se dušoval, že má namířeno, nedojel. Náhle ten čestný muž vystoupil z vlaku a dal se na útěk k východu. Doufám, že ho nevyhodí z práce.

Z metra jsem vystoupila unavená. Věříte, že po tom telefonátu jsem mu kontakt už skoro dala? I když nic z toho nebyla moje volba ani chyba? Jen nerada vidím lidi zklamané.

A ejhle, sotva jsem vystoupila z metra, přilepil se na mě někdo další, tentokrát žebrák. V oblasti, kde bydlí kamarádka je jich relativně víc. Měla jsem chvilku čas, a tak jsem si řekla, že si prohlédnu knížky a tašky ve výlohách. A žebrák za mnou, se zuřivým cinkotem drobných v plechovém hrnku.

Chtěla jsem se jen pokochat věcmi za výlohou! Chtěla jsem jen v klidu dorazit metrem až sem! Nevím, co to do mě najednou vjelo. Při posledním, zvláště razantním cinknutí, před tím, než mě jistě chtěl zatahat za ruku a ještě víc na sebe upozornit, jsem se k němu najednou otočila a zeptala se ho „Vy si vážně myslíte, že vás nevidím? Nikdy vás nenapadlo, že vám teď peníze prostě dát nechci?" Zíral na mě překvapeně a nakonec řekl, „Nevadí, i to je možné." Nevím, jestli mi rozuměl, jestli jsem tu větu zformulovala přesně. Jenže mě to vadí, protože já jsem si kvůli němu neprohlédla, co jsem chtěla. Donutil mě prchat pryč od věcí, které mě zajímaly.

Zcela jistě si to nezasloužil. Má život těžký dost. Ale to já taky. Zvláště mezi lidmi, kteří si neustále prosazují svou bez ohledu na to, co bych ráda já.

Nekřičela jsem sice, ale přesto myslím, že jsem možná trochu ztratila tvář. Číňan by se tak snadno vyprovokovat nenechal. Číňan by totiž nic z toho, co se mi během jedné cesty na druhý konec města stalo, nebral osobně a nedělalo by mu problémy kohokoli v okolí, ať už mluvícího nebo cinkajícího, prostě ignorovat. Myslím, že je to opravdové umění, jehož ovládnutí může zabránit mnoha zbytečným sporům a křivdám na obou stranách.