„Tahle stovka je falešná." Potvrdila slečna z kavárny to, co už jsem trochu tušila. V bance mi pak vysvětlili, jak poznat nepravé peníze.

3 roky a 40 dnů vím, že se to může stát a po 3 letech a 40ti dnech v Číně je to poprvé, co se mi to opravdu přihodilo. Bylo to takhle:

Po večeři uspořádané u příležitosti rozlučky s kamarádem, který co nevidět opustí Čínu, zašla ještě celá skupina na skleničku a trochu si zatancovat. Sanlitun je pekingská oáza nočního života, jen pro nás „ze západu města" trošku z ruky. Když ale jede víc lidí, je to nejen dobrá zábava s přáteli, ale také se alespoň podělíme o výdaje za taxík na cestu zpátky.

Jeli jsme čtyři. Protože jsme se vraceli domů těsně před svítáním, byli jsme po cestě svědky toho, jak se hromadí lidé na Náměstí nebeského klidu, aby viděli vztyčování čínské vlajky za úsvitu. I když venku byla ještě tma, pomalu zhasla i světla pouličního osvětlení.

A tak se stalo, že jsme přejeli náš sjezd z městské okružní silnice a rozhodli se tedy objet místa, kde všichni bydlíme v opačném pořadí. Nejdřív vystoupil kamarád, co seděl na předním sedadle a nechal nám na zaplacení stovku. My ostatní, ze zadního sedadla jsme vystoupili o pět minut jízdy dál.

„Tahle stovka je ale falešná, tu nevezmu." Řekl taxikář a vrátil mi bankovku, kterou jsem před chvílí dostala od kamaráda. „A navíc jí chybí rožek." Pokud chybí kousek bankovky, v Čechách už je neplatná, pokud ale vím, v Číně se nikdy scény kolem něčeho takového nedělaly. Po bankovkách se normálně píše, zalepují se izolepou a různé další věci. Už jsem ale několikrát viděla, jak taxikář odmítl peníze, i když nikdy nebyly moje. V tu chvíli mě to proto nijak neudivilo. Možná bych reagovala jinak, kdybych dávala svou vlastní stojuanovku, protože o těch vím, kde je beru. Ale o téhle „darované" jsem nevěděla nic. Vzala jsem ji tedy zpátky a dala taxikáři jinou.

O několik dní později se ukázalo, že problém není jenom s oním rožkem, ale že bankovka je falešná celá. Potvrdili mi to i v bance, kde se smáli tomu, jak je dokonce křivě oříznutá.

Hned jsem volala kamarádovi.

Ono, víte stovka je v Číně nejvyšší částka. Právě proto, aby se nemohly falšovat vyšší bankovky. Takže vám ji nikdo nemůže jen tak vrátit. Stovku můžete jedině vybrat z automatu. Už jsem ale slyšela, že byly případy, kdy falešné peníze proklouzly i kontrolou banky…

Kamarád dostal tyhle peníze nedávno od kamaráda … ano, to je riziko. Když vám pronajímatel bytu vrací zálohu nebo když vám někdo vrací dluh.

Ani byste nevěřili, kolik nedůvěry dokáže zasít jediná falešná stovka. Já, kamarád ani kamarád kamaráda nemůžeme dokázat, že jsme to nebyli my, kdo ji podstrčil…

Když tu jsem si najednou vybavila ty dvě předchozí situace s taxikáři podrobněji. V jednom případě šlo o mou kamarádku, která se také později potvrdilo, že taxikář měl pravdu a peníze nebyly pravé. Jakoby se falešné stovky líhly v taxících!

A proč vlastně ne? Jedete taxíkem na druhý konec města, skoro svítá, taxikář si myslí, že jste asi opilí (což jsme zase tak moc nebyli – protože jsme ho zvládli navigovat v čínštině, ale unavení, to ano), navíc nikdo nesedí na předním sedadle. Trik se zmizením stovky zvládne každý kouzelník začátečník. A místo ní se objeví stovka falešná… Myslím, že další z nás, co jsme zbyli v taxíku měla podezření. Hned jak taxikář pronesl slovo „falešná" začala ho sledovat ostřížím zrakem a i my ostatní jsme se naklonili dopředu a pořádně si řidiče prohlédli. Nikde kolem něj se ale žádná jiná stovka nepovalovala. To už ale asi bylo pozdě.

Mám z toho nepříjemný pocit. Asi jako člověk, kterého podvedli. Za co se tak stydím? Za svou naivitu nebo za svou důvěru? Nebo jsem naštvaná celkově? Na to, že existují lidé, kteří se srdečně baví podváděním ostatních? Nepálí je takhle vydělaná stovka v kapse? Kdepak, ještě si připadají ohromě chytří. Je to něco jako selhání světa. Nebudu se teď bát jezdit taxíky, aby se mi to nestalo znovu? A možná se nějak ukáže, že to nebyla práce taxikáře.

Jak říkám, jedna falešná stovka může nadělat spoustu škody, daleko víc než za 100 juanů.